Na pobřeží
Ale teď to hlavní – moře! Jako rodiče tříletého děcka jsme ocenili, že se dno svažuje velmi pozvolna a nehrozí nečekaný krok do hloubky. Voda je většinou dokonale průzračná, jen občas sem vítr zavane mořské řasy, ovšem nikdy v množství, které by bylo na obtíž. Díky dlouhé mělčině je voda také fantasticky teplá. Na počátku jsme byli trochu napnutí, co náš synek na obrovskou masu vody řekne. Kamarádi nám totiž krátce předtím vyprávěli, jak strávili celou dovolenou u hotelového bazénu poté, co jejich dcerka odmítla v tom divném rybníku smočit byť kotníček. My jsme měli větší štěstí. Vincentovi se voda od začátku líbila. Ne, že by se hned hrnul někam daleko – další centimetry moře zdolával velmi pozvolna. První den po kolena, další den do půlky stehen, potom do pasu... Zhruba od poloviny dvoutýdenního pobytu ale řádil s nafukovacími rukávky i v úplné hloubce, samozřejmě s dospělými nablízku. K úplnému osmělení mu kupodivu pomohl neoprénový obleček. Jako by se v sevření pevné látky cítil bezpečnější, najednou se odvážil k onomu poslednímu kroku, po němž ztratil dno pod nohama a nechal se nadnášet jen vodou. Byli jsme na něj jaksepatří pyšní! Možná ještě víc než vodu si ale malé dítě užije to obrovské pískoviště kolem. Písek na pláži byl čistý (jen občas jsme odstranili zapomenutého špačka od cigarety) a skýtal nekonečné budovatelské vyžití od zahrabávání rodičů až po velkolepé stavby s věžemi a příkopy. V jednom z mála otevřených obchůdků jsme nakoupili výbavu s kyblíkem, lopatkou, konvičkou a dalšími potřebnostmi a tím bylo dětské štěstí dovršeno.
Skoro každý den jsme samozřejmě řešili, jak odtáhnout našeho malého vodníka zpátky domů. Hodně nám pomohlo, že v sousedství placených pláží bylo pár dětských hřišť s domečky, houpačkami a skluzavkami. Na tyto atrakce se Vincent nakonec vždycky nechal nalákat a bez dalších protestů jsme opustili pláž. Pozdní odpoledne a večery jsme trávili na zahrádce u bungalovu. Mohli jsme využívat také bazén, tam však náš synek tvrdošíjně odmítal vlézt...
Kulturní povyražení
Protože jsme byli čtyři dospělí na jedno dítko, mohli jsme si s manželem párkrát dopřát i luxus výletu za kulturou. Navštívili jsme nedaleké městečko Castiglione della Pescaia s impozantní pevností, překrásnou historickou Siennu, Volterru proslulou zpracováním alabastru a kuriózní městečko San Gimignano, jehož středověké věže z dálky připomínají moderní mrakodrapy. Vincík se mezitím věnoval svému oblíbenému cachtání a vrtání se v písku pod dohledem babičky s dědou. Po čtrnácti dnech se nám z těch voňavých piniových hájů a svěžího mořského ovzduší ani trochu nechtělo. Slíbili jsme si, že se sem co nejdříve vrátíme. Vypadá to, že do Toskánska vyrazíme zase příští rok, tentokrát i s Vincíkovou malou sestřičkou.
