Už jsou na světě!
A pak jsem se jednoho dne probudila, bylo to 28. března, a cítila jsem pohyby miminek slaběji než obvykle. Požádala jsem proto o kontrolní ultrazvuk, na kterém již byly patrné zhoršující se, až téměř nulové průtoky krve. Díky nitroděložní infekci moji chlapečkové pomalu umírali... Jak se potom zrychlil běh světa a konání lidí okolo mě, si asi většina maminek předčasně narozených děťátek umí představit. Z čistajasna jsem pocítila obrovský strach a obavy, hrůzu, že nemusí vše dopadnout tak dobře, jak jsme si vysnili...
Kluci se narodili císařským řezem v jednu hodinu odpoledne. Mikešův stav byl o něco lepší, Šimona museli lékaři resuscitovat. Když jsem se po narkóze probudila, zděsila jsem se, protože první informace mi přišel předat sám pan primář. Obávala jsem se nejhorších zpráv a malinko si oddechla, když mi z lístečku přečetl váhy a řekl, že první tři, čtyři dny života rozhodnou, jak bude dál. Žádných potěšujících, nadějných zpráv jsem se nedočkala, přesto to byla pro mne do určité míry úleva. ŽIJÍ! Oba! Jak jim jenom teď pomoci? Co mohu udělat já, aby se jim dařilo lépe?! Je toho zdánlivě hrozně málo, odstříkávala jsem pro ně mateřské mléko a snažila se být stále v dobré náladě, která by mi pomohla kluky ‚podržet‘, až za nimi budu chodit k inkubátorům.
Největší oporou mi byl v prvních dnech manžel, který ani okamžik nepochyboval o tom, že budou kluci v pořádku. Díky našemu pobytu v nemocnici před porodem stihli dostat, skrze mne, lék k dozrávání plicních sklípků, a s přechodem na dýchání proto neměli téměř problémy. Pobyli si na JIPce týden a pak se pomalinku schylovalo k tomu, že budeme na pokoji spolu. Každý den mi připadal k nepřečkání dlouhý a záviděla jsem všem maminkám, které už mohly o svá miminka pečovat samy.
Konečně u mámy
Sedmnáctý den jsme se dočkali a z intermediárního oddělení mi sestřičky kluky v inkubátorech dovezly! Od té doby už jsem byla mnohem klidnější, mohla jsem se jich dotýkat a chovat je, kdykoliv to jen trošku šlo. Často jsem lehávala v posteli a oba kluky najednou ‚klokanila‘, zachumlané pod svou peřinou. Krmeni hadičkou vedenou nosem do žaludku byli mým mlékem až do váhy 1500 g, což bylo docela dlouho – asi měsíc a půl. Teprve pak jsem je mohla začít postupně přikládat k prsu a zkoušet kojení. Stresu, že nebudu mít dostatek mléka pro oba, jsem se zbavit zcela nedokázala nikdy, ale kojení se dařilo a kluci byli velcí jedlíci.
Domů jsme byli propuštěni posledního května, za nádherného počasí. Nikdy nezapomenu na pocity, které mě doprovázely při opouštění nemocnice, našeho tříměsíčního přechodného domova. Kéž by mohly všechny nemocnice nabídnout stejné možnosti a volná místa pro maminky, tak jako v Budějovicích. Společnost ostatních, podobně ‚postižených‘ maminek byla tou nejlepší psycho - logickou podpůrnou skupinou, všechny propady a problémy se společně mnohem lépe prožívaly. Do dneška se nás sedm schází. Jsem jim za jejich podporu a přátelství vděčná. Kluci rostli jako z vody, ostatní děti dokonce v některých oblastech předehnali, protože jsme od narození cvičili Vojtovu metodu, a tak byli rozpohybovaní až až! Chodili v jednom roce tzv. korigovaného věku, což je věk, který se počítá až od předpokládaného termínu narození. Teď oba měří 136 cm a úspěšně absolvovali zápis do školy. Oba dva už umějí číst skoro plynně, chodí do skauta, baví je školka a společné bitky. Nikdo by nehádal, že se při narození vešli skoro do dlaně...
