Život se s ní moc nemazlí. Manžel ji opustil jako čerstvou mámu, synek od čtyř let bojuje s těžkou nemocí. Přesto ji málokdy uvidíte bez úsměvu na tváři.
Text: Šárka Schmidtová
Jak se ti dneska ráno vstávalo?
Hezky. Každé ráno nás Máťa budí, a to je krásný budíček. Zaleze si k nám do postele, a buď ještě usneme, nebo se začne vrtět a my se pomalu probudíme. A první, co chce, je škrábání na zádech. To má po mně. Takže si vyhrne pyžamko a začne škrábací etuda.
Nevadí ti, že si ani v sobotu nepřispíš?
Kdepak! Stejně máme kvůli Matyášovu diabetu zvláštní režim; do osmi hodin musí snídat. Ještě předtím je třeba odebrat glykemii, a představ si, že to už zvládá sám! Dneska měl navíc Máťa velikou radost. K narozeninám dostal mořské dráčky! Ve skutečnosti se jmenují Žábronožci neboli Brachiopoda a musí si je odchovat sám z vajíček. Takže dnes ráno přiběhl s očima navrch hlavy, že už se ty malé potvůrky vylíhly.
Říkáš k ‚nám‘ do postele – tím myslíš psa, kočku nebo…?
Ale ne, mluvila jsem o svém příteli Ivanovi, s nímž přes dva roky žiju.
Jak přijal tvého syna?
Krásně. Má ho moc rád a roli táty zvládá velmi dobře a s přehledem. Možná líp než kdejaký biologický otec. Věnuje se mu a snaží se ho spoustu věcí naučit, ať jde o sport – lyžují spolu, plavou, hrají fotbal, nebo o objevování nových věcí. Funguje to, jak má.
S dítětem asi není jednoduché sehnat spolehlivého partnera...
To rozhodně není. Myslím, že když se to povede, je to veliké štěstí. Já věřím tomu, že právě mne – nás – to štěstí potkalo a že k žádné kolizi nedojde. Máťa si na Ivana zvykl a nebylo by to snadné. Když Pepa odešel, bylo malému půl roku, takže to nevnímal. Pak jsem měla dva, tři vztahy, ale ty už si dneska Matyáš ani nepamatuje. Ivanův odchod by ho ranil víc než odchod vlastního otce. Tím, že nás s Pepou nezažil jako rodiče, tak ho to netrápí.
Jak Ivanovi říká?
Jménem. A když o něm mluví s někým, tak ho tituluje ‚můj druhý táta‘. Ve školce se tím, že má táty dva, dokonce chlubí.
Jaké to bylo, když jsi zůstala sama s půlročním dítětem?
Bylo to peklo. Peklíčko. A to si myslím, že jsem ještě dopadla dobře, protože Pepa se o nás stará. Už na začátku nám zabezpečil bydlení, alimenty platí, nemůžu proti němu říct křivé slovo. Ale citově selhal. Možná jsme selhali oba, proto si našel někoho jiného. Po šesti letech už na to taky pohlížím jinak. Tehdy jsme si slíbili, že když jeden z nás potká někoho jiného, řekneme si to, nebudeme si lhát. Ale samozřejmě jsem to nečekala. Ve chvíli, kdy si zvykáš na to, že jsi máma, najednou zůstaneš s miminem sama...
Dítě jste s Pepou plánovali?
Miminko jsme plánovali, ale později. Byla to napůl náhoda, napůl úmysl.
Tobě jakožto tanečnici se asi začaly přivírat dveře...
Je pravda, že jsem to trochu cítila. Život umělce je jiný, než když chodíš na osm hodin do práce. Je svobodnější, sama si organizuješ čas... Pak jsi máma a musíš se poprat s tím, že svoboda je pryč. A navíc jsi na všechno sama.
Kdo tě v té době podpořil?
Jelikož Pepa odešel k mé nejlepší kamarádce, tak k té jsem nešla... (smích) Ve finále si člověk uvědomí, že nejvíc vždycky pomůže rodina. Hodně mi pomáhala i Monika Absolonová. A to stačí. Nechceš své problémy rozebírat s deseti lidmi, ono stačilo, že je řešil bulvár.
Vzpomínáš si na první Matyášovy roky?
Pamatuji si na jeho první slovo, bylo krásné – máma. Mrzí mě, že jsem leccos zapomněla, protože to období mám zamlžené těmi starostmi okolo. Dítě si v takové situaci neužíváš tak, jako když máš harmonickou rodinu. Řešila jsem bydlení, stěhování k našim, pak do bytu... Bylo to hrozně moc stresu a to hezké mi unikalo pod rukama.
Ale jistě máš schované Matýskovy první botičky...
Ty ne, ale máme třeba plyšáka, kterého jsme mu koupili do nemocnice, toho bude mít asi navždy. Pak pár miminkovských věcí a dětská trička, která mají Kabáti k turné. A schovám mu první zub, už se mu kývá...