Negativní emoce jsou přirozenou reakcí na to, že nejsou naplňovány naše vědomé či podvědomé potřeby. Když je nevyjádříte, mohou tyto pocity ve vašem životě způsobit pěknou paseku...
Text: Martina Kabala
Potřeby má každý z nás od narození. Učíme se poznávat, co nám dělá dobře a co naopak způsobuje nelibost. Jako hlad probouzí potřebu jíst, pak jakékoliv zacházení v nás probouzí očekávání, že se tak bude dít i nadále. Každé očekávání, které si v životě nastavíme, pak opět probouzí potřebu jeho naplnění. To, že rozmazlování v dětství vede k vysokým očekáváním v pozdějším životě, je nepsanou pravdou. To, že každý z nás jsme trochu odlišným způsobem náchylní k vytváření různých očekávání, je věc jiná. Podle psychologů si zhruba 80 procent očekávání v našem životě vytváříme v průběhu dětství skrze naše prožitky a vnímání dění kolem nás. Většinu těchto očekávání, která se stávají naší potřebou, máme v dospělosti již zasunutou v podvědomí.
Mnohé emocionální reakce nás proto zaskočí, nevíme, proč přicházejí. Jaké potřeby se za nimi skrývají, si už neuvědomujeme.
Proč potlačujeme emoce
Jen málo z nás se v dětství naučilo zdravému přístupu k emocím. Častější jsou tendence negativní emocionální projevy potlačovat. Nepřijímat je. Reakcemi druhých jsme utvrzováni v přesvědčení, že emoce jsou špatné. Abychom neztratili přízeň a lásku našich nejbližších, snažíme se své emoce nedávat najevo. Nevyjádřené, potlačované emoce nás ale potom vedou k neadekvátním reakcím na sebemenší podněty v situacích, kdy poleví sebeovládání. Dlouhodobě potlačované emoce se mohou projevit na úrovni fyzického těla, jako nemoci. A stává se tak bohužel velmi často.
Jaký je zdravý přístup k emocím?
Krok 1:
Nejdůležitější je naučit se přijímat emoce jako něco, co k nám patří. Vnímat, že jsou v pořádku. Jsou darem, neboť nás upozorňují na to, že máme nějaké potřeby a tyto potřeby nebyly naplněny.
V průběhu života jde o to, naučit se zodpovědně k našim emocím přistupovat. Naučit se rozvinout umění rozlišit, kdy, v jaké formě a před kým můžeme své emoce projevit a kdy je třeba je ovládnout. Není vhodné je odmítat a potlačovat.
Krok 2
Odmítáme-li své emoce, potlačujeme- li je, ztrácíme postupně citlivost a schopnost vnímat naše pocity, které k emocionálním reakcím vedou. Přijímáme-li své emoce, snadno s nimi zůstáváme v kontaktu. Lehce si můžeme uvědomit nelibé pocity, které emocím předcházejí, a můžeme se začít ptát: „Jaká naše potřeba nebyla naplněna, co vlastně očekáváme? Jakmile víme, o co jde, co to vlastně chceme, je důležité pracovat s tímto poznáním dál.
Naším úkolem je zvážit, zda to, po čem toužíme, je pro nás opravdu tak důležité. Nebo zdali to není jen převzatý model z dětství a neovlivňuje nás to, jak s námi bylo tenkrát zacházeno či co nám naši rodiče a vychovatelé vtloukali do hlavy. Převzaté modely, které nekopírují naše skutečné potřeby, je dobré postupně odbourat.
Nejlépe tím, že si je pokusíme uvědomit a nebudeme jim přikládat žádnou váhu. A také bychom na ně neměli přehnaně zaměřovat svou pozornost.
Krok 3
Třetím krokem při práci s našimi emocemi je naučit se o svých potřebách hovořit. Mnoho nespokojenosti totiž tkví v očekávání, že druzí vědí, co my potřebujeme. Ale kdo z nás je takový jasnovidec? Leckdy pro naplnění našich potřeb stačí druhým říct, co od nich očekáváme.
Krok 4
Dalším krokem je uvědomit si, že jakmile jsme dospělí, nikdo jiný kromě nás není zodpovědný za naplňování našich potřeb. Nemůžeme-li své skutečné potřeby naplnit sami a druzí nejsou ochotni nám s tím pomoci, nemůžeme to od nich jakkoliv vyžadovat. Přesto máme volbu. Můžeme se vydat směrem, kde bude potřeba naplněna. Nejsme-li připraveni odejít, pak nám nezbývá nic jiného, než tiše trpět nespokojeností. Nechceme-li trpět nespokojeností, pak je třeba opět přehodnotit danou potřebu a vzdát se jí. Otázkou je, zda skutečnou potřebu, která vytváří pocit jistoty a bezpečí, lze vymazat, nebo opět jen potlačit. To totiž zpětně roztáčí kolo nespokojenosti a my se dostáváme opět k emocím, které poukazují na to, že naše potřeba není naplňována.
Kouzlo dospělosti
Volba, pro niž se v našich životech rozhodneme, by měla být výsledkem toho, co cítíme, že je pro nás dobré. Učme se naslouchat sami sobě. Vnímejme svoje pocity. Nerozhodujme se jen na základě racionální úvahy a toho, co nám říkají druzí. Rozhodneme-li se jakkoliv, jsme to jen a jen my, kdo si nese plnou zodpovědnost za důsledek svého rozhodnutí. V tom tkví kouzlo pravé dospělosti, zodpovědného přístupu k vlastnímu životu a rozvinutí pocitu spokojenosti a štěstí.