Jiří Žáček - Básničky a Blues o smrti

Cigarety? Bez nich by vůbec nefungovaly mozkové buňky, když psal. Ten básník s klukovskou duší, který je autorem půvabných rýmovaček z našeho dětství a nad jehož slabikářem si doteď prvňáčci pohrávají s českými slovíčky, dnes promlouvá jen šeptem. Po zápasu se smrtí zůstala jen dírka v krku…

Text: Eva Finsterlová

 

Do roku 2005 nevstoupil zrovna šťastnou nohou. Bylo to měsíc poté, co mu lékaři diagnostikovali rakovinu hrtanu, a on se podrobil těžké operaci. Když se probral, byl bez hlasu. O hlasivky přišel nadobro. Ještě v nemocnici komunikoval jen prostřednictvím lístečků a do dlaní si napsal dva univerzální vzkazy: DOBRÝ DEN a DĚKUJI. „Když je člověk bezbranej, tak si nejde psát něco negativního, jako třeba JDĚTE DO PRČIC...“ Svojí cigaretové závislosti ale nikdy nelitoval. „Kdo by přestal kouřit, když mu to chutná! Nikotinismus, to je prostě narkomanie.“ Ani tak ale ničeho nelituje. Člověk si přece nemá nic vyčítat. Básník, kterého živila slova, přišel o možnost je pronášet nahlas. Přišel o radosti, jako je koupání, a už asi nevyleze na Sněžku, zato si začal vážit maličkostí, které mu dříve připadaly tak samozřejmé. A možná, že si i o něco více začal uvědomovat vlastní smrtelnost.

 

Na básničky holky letěly

Svobodu, jakou sám prožil v dětství, třebaže v ‚blbých létech‘, prý dnešní děti už nikdy nepoznají. A dýchá to také z jeho dětských knížek. Husákovy děti mu ještě musí dát za pravdu... „Byli jsme děti ulice. Bydleli jsme vedle zámku a připadali si jako Tom Sawyer a Huckleberry Finn,“ říká dnes Žáček. A přestože se na přání svých rodičů z milovaných Strakonic vypravil do Prahy studovat ČVUT, aby se stal stavebním inženýrem, mnohem víc než ‚nudné přednášky‘ ho během studia uchvátily kavárny, kina a kluby. To byla ta místa, kde se ‚vařila a míchala‘ legendární 60. léta s uměleckým duchem a studentským recesismem dohromady. Pro mladíka ‚z balíkova‘ byla Praha hotový zázrak. Na básničky se navíc daly balit hezké intelektuálky. Důkazem toho byla i jeho manželka, akademická malířka Eva Žáčková. Dělat stavařinu byla nuda. „Dneska by mě to bavilo, ale tenkrát jsem byl praštěnej hormonama...“ řekl po letech v rozhovoru Žáček. Dlouho nevěřil, že by se mohl stát spisovatelem. Nadšení nebyli ani jeho rodiče. „Raději se uč, básničky tě živit nebudou,“ kladla mu na srdce maminka. Pochybnosti smetla až nabídka práce redaktora v renomovaném nakladatelství. Pocity z té doby má však dodnes smíšené. Není divu. Svoboda slova při práci s tehdejšími autory rozhodně nebyla na pořadu dne. Psaní vlastních textů pro děti se pro něj stalo únikem od ‚blbé doby‘ a možná i od sebe sama. Normalizací prošel jako povolený autor. „Ale zároveň měl z toho člověk takový trapný pocit, že to není v pořádku. S STB jsem však nikdy nespolupracoval. Co jiného jsem mohl dělat?“ říká dnes. Možná zbytečně skromně, protože sám se proti režimu protestovat nebál, když v roce 1982 vydal satirickou sbírku Okurková sezóna, za kterou jeden z tehdejších nejmocnějších soudruhů žádal jeho hlavu. Tu nakonec zachránila jeho oblíbená tvorba pro děti, ale knížka aforismů v tiskárně Mladé fronty přesto musela do stoupy. Zklamání, naštvání, beznaděj? Možná. Tehdy totiž poprvé začal uvažovat o návratu k profesi inženýra. Naštěstí to ale neudělal. Byla by to velká škoda... Není jenom lyrickým básníkem, ale je podepsaný i pod stovkami sarkastických aforismů, epigramů či pod překlady, stejně jako pod texty písní, pohádkami a školními učebnicemi pro nejmenší. Velkou inspirací mu byly jeho dvě děti, Markéta a Jakub. To prý byla skvělá škola. Markéta tvrdí, že ho k básničkám přivedla vlastně jakási pohodlnost při vyprávění pohádek na dobrou noc. Ty se mu zdály příliš dlouhé. Snazší bylo je přebásnit a zkrátit...

 

Poeta u psychiatra

Příliš vzdělaný básník? Nesmysl. Pak se příliš bojí zesměšnění. „Dnes kdejaký třasořitka považuje poezii za zženštilost nehodnou pravých mužů,“ zoufal si Žáček v jednom z rozhovorů. A kdo prý ještě dnes vůbec ví, že středověcí rytíři byli školeni nejen v boji, ale i v psaní veršů? Nelehce vnímá, jak se dnes posuzuje umění. Je to vlastně ještě vůbec umění? Jako by se sám mistr psaného ostrovtipu ptal – takové ‚umění‘, které se dnes posuzuje podle prodejnosti? „Kdo víc vydělá, je větší umělec. Ale kdyby měli básníci vydělávat miliony, z poezie by se stala prodejná děvka. Zatímco kdo vnímá poezii, ten v sobě obnovuje přirozené instinkty, spontaneitu, myšlení rozumem i citem, a tedy zároveň imunitu vůči každé demagogii,“ míní Žáček. „Nehodlám se ptát na duchovní obzory frikulínů, jen připomenu, že kdyby lidé více četli poezii, ušetřili by za psychiatra.“ Sám s ‚šílenstvím‘ ale začal koketovat až poměrně pozdě. Zatímco skoro všichni čeští básníci měli svou kartu u Cimického už dávno, jemu tam stále chyběla. „Vnímal to jako svůj handicap,“ řekl o něm žertem psychiatr Jan Cimický. „Až si přečteš tuhle básničku, založíš mi ji,“ napsal mu prý jednou Žáček. Měl pravdu. Od té doby zdobí kartotéku známého psychiatra i Žáčkovo jméno. Jeho samého nikdy nepřestal inspirovat Erben. Každý rok si rituálně otevře jeho Kytici, přečte si pár balad a vždy mu běhá mráz po zádech. Erbena považuje za svého kultovního básníka. Rodiče a prarodiče mu v předškolním věku předčítali Kytici pořád dokola. „Já jsem nezačal brát rozum v poválečném provizoriu rozbombardované Evropy, ale přede dvěma stoletími, kdy lidé sice chodili na mši do kostela, ale krajem se pořád ještě toulali obživlí nebožtíci a polednice, v tůni číhal hastrman a na Velký pátek se otvírala země plná pokladů,“ vysvětluje Žáček svůj nesmrtelný obdiv k morbidnímu poetovi, když se ho na něj novináři ptají. A čím je pro něj vlastně poezie? „Je pokusem obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném disharmonie. A pořád pro mě zůstává zázračnou možností porozumět sám sobě a skrze sebe světu. Mám rád poezii. Stačí mi přečíst si dobrou báseň a hned cítím, jak ožívám. A což teprve, když se mi daří psaní,“ vysvětlil jednou Žáček a nijak se netají ani tím, že mezi jeho věčné múzy patří hlavně ženy. „Ve dvaceti jsem myslel, že o nich vím všechno, teď vím, že o nich nevím nic,“ řekl o něžném pokolení již v pokročilém věku básník. Jen málokomu se chce ale věřit, že by o ženách věděl tak málo. Jeho modré oči ani dnes neztratily jiskru, která romantičky s poetickou duší tolik fascinovala. Ani manželka Eva nepopírá, že ji mnohdy zasáhla jedovatá žárlivost. 

Krize v manželství si museli Žáčkovi projít jako každý jiný pár, přesto by svého básníka paní Eva nevyměnila ani za nic. Nikdo se mu prý nevyrovná a ta hlava plná nápadů a neuvěřitelné fantazie! Ta ji ani dnes na něm nepřestává fascinovat. 

 

Až si pro mě přijdou…

„Co by si tu ta máma beze mne počala,“ zašeptal Žáček své dceři, když ještě bojoval s rakovinou. A ona věděla, že jestli nad ní vyhraje, tak právě tato starost mu dodá největší sílu, aby svůj životní zápas nevzdal. Ještě na nemocničním lůžku si po operaci psal deník i kartičky. Na jedné, která byla určena jeho manželce Evě, stálo: Řeknu ti, že v nemocnici vidím, jak jsou dědkové škaredí a odporní, i když ne všichni... Ale za to může matka příroda. Ženský vydrží víc.

A věří na sny. Odjakživa. Ty ho varovaly i před zákeřnou rakovinou. „Věděl jsem to několik let dopředu, protože tělo vám dává signály, sny vám oznamují, co se děje,“ prozradil Jiří Žáček v dokumentu 13. komnata. „Opakovaně se mi zdálo, že chodím a šlapu do střepů, pak si je vytahuji z chodidel... To jsem věděl, že je něco špatně. Nechtěl jsem tomu ale rozumět. Člověk je mistr v tom, jak dokáže obelhávat sám sebe.“ Jedno je jisté. Přestal se bát smrti. Té se podle něj obávají jen ti, kteří se s ní nikdy nesetkali. On už to první seznámení má za sebou. „Zvyknete si na ni. Leží s vámi v posteli a drží vás kolem krku. Nechce vás však zabít, jen vám říká: Jsem tady a jsem s tebou,“ vysvětlil jednou Žáček a jeho dnešní klid v duši sálá i z textu, který psal kamarádu Michalu Prokopovi k baladě Blues o spolykaných slovech. „Takový ty slova jako čmeláčci, huňatý a milý s kapkou medu, stokrát ti je v duchu šeptám do ucha, ale znáš mě, řečnit nedovedu. Tak mi promiň, děvče, však to napravím. Můj ty smutku, já si dám tu práci. Vyklopím je všechny aspoň naposled. Až si pro mě přijdou funebráci...“ 

 

Kategorie: