Jsme dva, tři, ČTYŘI?
„Rozhodující je věk dítěte, vztah, který s oběma rodiči má, a samozřejmě okolnosti týkající se samotného rozvodu a následné rozvržení péče mezi rodiče. Každé dítě tím do určité míry ztrácí zakořeněný obraz rodiny jako primárního místa bezpečí, kde matka a otec žijí ve vzájemné harmonii. Představa dítěte o roli otce a matky a jejich vztahu se s jednotlivými fázemi vývoje mění, stejně tak vytváření vztahu k okolnímu světu. Všichni zúčastnění by proto měli reflektovat specifická období zrání, např. do druhého roku věku separační úzkost a strach z odloučení, od dvou let období vzdoru a strach z cizích lidí...“ vysvětluje psycholožka, že stejně jako já jsem si musela najednou zvyknout, že jsme tři, ona si musela zvyknout, že jsme čtyři. (V té době její maminka ještě neměla nového partnera.) Vývoj našeho vztahu měl opravdový spád a nálady z mé i její strany byly dosti proměnlivé. Což také ukázala první společná dovolená, společně strávený týden u moře. Obě jsme tatínka chtěly pro sebe. „Otec by měl najít rovnováhu mezi časem stráveným s dětmi a s novou partnerkou. Nikdy by je neměl dávat do opozice, jeden vztah by neměl vylučovat druhý. Způsobilo by to akorát zbytečné pnutí. Neměl by vyvolat pocit, že mezi sebou musí soupeřit – to ať jsou raději spojenci proti němu!“ osvětluje paní Horká, jak by se v těchto situacích měl zachovat otec. A nebudu lhát, jeho přístup byl učebnicový, ale my jsme obě měly své hlavy – horké a tvrdé! Mé tělo i mysl se začaly urputně bránit. Přišla jsem s výčitkami, vlastně jsem mu do obličeje vmetla i to, že nás seznámil příliš brzy (samozřejmě jsem to sama chtěla!), že mi nedal žádný čas a že i pro dítě to muselo být velmi těžké. „Muž by měl velmi dobře zvážit, zda má vztah budoucnost, a pouze v případech, kdy partneři začnou budovat nový společný život, by měl děti s touto situací postupně a citlivě seznamovat. Důvody, pro které musí postupovat tak opatrně, jsou zřejmé – primárně je třeba vyvarovat se dalších zklamání dětí a rodinných dramat.“ Vždy, když mi jemně vysvětlil, že je pro něj vztah se mnou natolik důležitý, že chtěl, abych se rychle sžila s jeho dcerkou, vychladla jsem a začala se opět chovat jako vzorná macecha. Můj klid ale nikdy netrval dlouho. Vždy se našlo něco, v čem jsme nemohli najít schůdnou cestu. On byl ve výchově benevolentní, já chtěla, aby z holčičky vyrostla slušná dívka, vlastně jsem chtěla, aby z ní vyrostla já, neuměl jí říct ne, zatímco mně toto slůvko nedělalo problém. A pak tu byla ještě její maminka. „Do vztahu s mužem, který vychovává děti z předchozího závazku, se promítá celá řada faktorů. Není to pouze muž-otec, děti a jeho nová partnerka, ale i matka dětí, bývalá partnerka, která tento vztah rovněž ovlivňuje. Předpokládejme například situaci, kdy se muž s bývalou ženou rozhodli děti vychovávat v rámci střídavé péče. Za ideálních podmínek jsou spolu bývalí partneři schopní komunikovat tak, aby se dohodli na okolnostech týkajících se běžných aktivit dětí. Nutnost této komunikace je namístě o to více, pokud se jedná o děti předškolního, ale i školního věku!“ říká Kristýna Horká. Ano, o nutnosti komunikace jsem byla obeznámena, ale zřejmě jsem s tím faktem nebyla zcela smířena. A tak jsem chtěla být všeho účastna a do problému rodičovství jsem se zamotávala stále víc a víc. Tížila mě změna školky, o které jsem nevěděla, přihlášení do kroužku, o němž jsem si myslela, že se k dívence nehodí. S její matkou jsem vycházela dobře, nebo to alespoň tak vypadalo. Na ni jsem nikdy nežárlila, žárlila jsem na to, co měli s Jakubem společného, na ten krásný výtvor jejich vztahu. Zjistila jsem o sobě samé mnoho věcí, které se mi nelíbily, úpěnlivě jsem se jim ale bránila. „Není špatně přiznat si, že chcete mít partnera pouze pro sebe, že ne - chcete vychovávat cizí dítě, bylo by špatné to přehlížet a počítat s tím, že se to nějak vyřeší,“ přitakává Kristýna. Byla jsem sama sobě protivná, nevěděla jsem, jak se mám ovládnout a jak se mám chovat. To, co níže popisuje Kristýna Horká, všechno! jsem dělala opačně! A tak jsem odešla, abych netrápila sebe, jeho – a hlavně, abych netrápila ji.
Co radí psycholožka
• Nepospíchejte, budete mít mnoho příležitostí, jak se s dětmi seznámit, netlačte na partnera – on sám zná jejich potřeby lépe než kdokoli jiný.
• Zjistěte si dostatek informací, zájmy dítěte, co má rádo – tato témata se vám jistě budou hodit. Nesnažte se dítě získat drahými dárky, drobnost mu udělá radost a získáte tím jeho pozornost.
• Pro první setkání zvolte něco nenáročného, co bude odpovídat věku a povaze dítěte – sportovní aktivity a kulturní akce mohou být prvním hezkým společným zážitkem. Myslete na to, aby se všichni pobavili!
• Buďte přirozená, intriky vám úspěch nezajistí – navíc mají děti skvělý smysl odhalovat přetvářky a vaše nové Já nevydržíte předstírat příliš dlouho.
• Nesnažte se zaujmout místo matky – nechte tomu volný průběh, vztah si najde polohu, která bude vyhovovat vám i dítěti. Možná budete sama překvapena, jak důležitou se pro vás stane společnost partnerových dětí.
• Zpočátku vystupujte jako přítelkyně, kamarádka otce, nevystavujte děti vašim intimnostem, na ty budete mít prostor za zavřenými dveřmi.