Muži se jí snaží propít a prosouložit s mladšími ženami, ženy si pro změnu nadělují plastické operace či utrácejí tisíce za kosmetiku a oblečení. Jedno je jisté, životní mezník se přihlásí o slovo s nečekanou úderností u obou pohlaví.
TEXT: ALICE SEVERINOVÁ
Křivka štěstí má údajně tvar ‚U‘. Znázorňuje tak prý cestu, jakou se lidský život s léty ubírá. Ve dvaceti jsme ještě plní optimismu, radostí a plánů do života, zatímco velmi intenzivně prožíváme každičký šťastný okamžik stejně jako pocity vlastní výjimečnosti. V pětačtyřiceti už podle odborníků tyto pocity klesají a dostáváme se na takzvané ‚celoživotní minimum‘. Zlomovým rokem v lidském životě je čtyřicítka. Tvrdí to například celosvětově uznávaná americká psycholožka Susan Nolen-Hoekseman.
Teprve se čtyřmi křížky na krku si podle její teorie lidé začnou uvědomovat, že je dosažené životní úspěchy netěší tak, jak si od nich slibovali, a že možná ani nezvládnou dosáhnout všechno to, co si do života předsevzali a naplánovali. Nastupuje tak nelítostná bilance životních výher a ztrát. A ta, i z praxe českých psychiatrů, začíná u mnohých lidí daleko dříve. Kdy tedy sebezpytování vlastních úspěchů můžeme čekat? Věková hranice je oficiálně stanovena na období mezi 35. až 50. rokem života.
Bilancuje každý
Přiznám se, že když jsem si tuto informaci přečetla poprvé, trochu mi zatrnulo. Patřím totiž k těm, kteří si ‚stárnutí‘ příliš nepřipouštějí. My ženy dnes o sebe dbáme daleko víc než naše maminky či babičky v našem věku. Konečně, máme k tomu víc prostředků, financí i možností. Pěstěnému zevnějšku současných žen se velmi dobře daří vyhrávat nad číslem v jejich občanském průkazu. Přesto si sem tam začneme uvědomovat, že už jsme zkrátka v jistých věcech paní, nikoliv slečny – ženy, ne dívky. Jakmile vás zdvořile začnou zdravit děti od sousedů, jakmile šestnáctiletí puberťáci, kteří si kopou mičudou před domem, volají jeden na druhého: „Vole, dávej pozor, ať tý pani neukopneš hlavu,“ je vám náhle jasné, že se pomalu, ale jistě a nezadržitelně blížíte k podzimu svého života.
Osobně si mentálně připadám na pětadvacet, fyzicky možná ještě mladší. Na nedávné preventivní prohlídce mi dokonce bylo řečeno, že můj biologický věk odpovídá 22leté dívce. Srdce, plíce, metabolismus – všechno šlape jako hodinky. Ale... Ty roky tam prostě jsou. Prožili jste je a nedají se vymazat. Když jsem se dozvěděla, že jsem dosáhla na věkovou hranici, ve které bych měla začít řešit, jak (ne)úspěšná jsem doposud v životě byla, na dobré náladě mi to vskutku nepřidalo. Na jednu stranu jsem to řešit nechtěla, na stranu druhou jsem si chtíc nechtíc musela přiznat, že už jsem skutečně v životním období, kdy je zmíněné bilancování na místě. A tak se vynořily – otázky. Jsem ve svém věku dostatečně úspěšná? Vydělám si na svůj věk dost peněz? Jsem ještě dost hezká? Dost mladá? A mám vůbec ještě dostatek energie na tohle či na tamto? Mám jako žena menší hodnotu pro společnost, když ještě stále nemám rodinu??? Ty otázky byly nekonečné. A jsou stále, útěchou mi budiž, že podle expertů toto vnitřní bilancování zastihne alespoň párkrát za život i toho nejoptimističtějšího a nejšťastnějšího jedince pod sluncem...
„Nezáleží na tom, jakého jste za tu dobu dosáhli sociálního postavení, jestli žijete v manželství nebo sami, krize středního věku je lidově řečeno pro každého, pro muže i ženy,“ potvrzuje psychiatr Petr Hrubeš. Ten zároveň popírá názory, že by šlo o pouhý mýtus. Jisté rozdíly mezi pohlavím tu ale přeci jen jsou. Pánové se totiž s krizí středního věku vyrovnávají daleko hůře než my. Jsou v tomto období mnohem zranitelnější a hrozí jim daleko větší rizika, že podlehnou problémům spojeným s nadměrným pitím alkoholu či jiných závislostí, jako je kouření a nezdravý životní styl. Co za tím vězí? Odpověď je podle Petra Hrubeše víc než prostá. „Klasická mužská ješitnost.“ Muži jsou podle něj mnohem zakomplexovanější a také daleko ‚zhýčkanější‘ tvorové. Jsou méně připraveni na všechny životní překážky. Jejich svět a sebeúcta se hodně soustředí na soupeření, výkonnost a dobývání. Všechny tyto ‚přednosti‘, které jsou pro muže v jejich životě tolik klíčové a smysluplné, se však s postupným úbytkem fyzických i psychických sil vytrácejí a podléhají většímu ohrožení. „Nerad to říkám, ale faktem je, že my muži máme daleko větší tendenci stát se troskami,“ konstatuje Hrubeš zcela otevřeně. Důvodem je také fakt, že muži nemají ve zvyku o svých pocitech a problémech mluvit otevřeně. Jejich konverzace se většinou omezuje na vzájemné triumfování. „Zatímco žena vše probere s kamarádkou, muž to ‚hrdinsky‘ dusí v sobě. Vždycky mě fascinovalo, jak se ženy mezi sebou dokážou zcela volně bavit o sexu. Dokážou prostě snáze navazovat přátelské vztahy, které jim zároveň slouží jako určité psychokonzultace,“ tvrdí Petr Hrubeš a jeho slova potvrzují už výzkumy ze 70. let nebo věhlasní sociologové, jako je například Anthony Giddens, který ve svém nejznámějším díle uvádí, že ženy se v krizových situacích ‚nezdráhají‘ požádat o pomoc a podělit se o své starosti s jinými. Muži naproti tomu v opravdu těžkých životních zkouškách velmi často podléhají zkratům ve formě sebevražd nebo alespoň útěkům od problémů.