Hovory k sobě

Zvoní budík. Nic zvláštního. Jenže není můj, ale mého drahého, který vstává o hodinu později. 

TEXT: Lenka Hrdličková

 

Ty dnes nikam nejdeš?“ Zahajuje naši komunikaci otázkou. „Ale jo, jen jsem prostě zaspala,“ a otočením na bok demonstruji svoji snahu bojkotovat dnešní pracovní povinnosti. Koukám do zdi a uvědomuji si, že mě bolí v krku. To mi ještě scházelo, onemocnět. Vlastně se po těch posledních hektických dnech ani nedivím. Posadím se na posteli, bolestivě polknu a jen zdálky zaslechnu manželovo veselé ahoj a bouchnutí odchodových dveří. Doploužím se do koupelny a zírám na svůj obraz v zrcadle. Nemůžu se poznat, ale svádím to na to, že jsem ještě rozespalá. Bohužel za chvíli zaostřím. Bože, ty jsi zestárla. Zatřepáním hlavy rozeženu depresivní myšlenky a pouštím na sebe proud vody. Vezmu si dnes volno.    

 

Musíme si promluvit   

V bytě a v hlavě prázdno. Jen tak dokola courám místnostmi, jako bych si je chtěla zapamatovat pro případ, že bych oslepla. Při třetím kolečku si všimnu v pokoji syna knížky, co právě čte. Její název mě upoutá. Napsal ji císař Marcus Aurelius a jmenuje se Hovory k sobě. Jak výmluvné. I když je obsah této knihy jistě o něčem jiném, název si beru osobně. Musím si se sebou promluvit. Ruku na srdce. Jak často myslíme na své zdraví, štěstí, pohodu a celkovou spokojenost? Že málo, vlastně skoro nikdy? Proč si myslíme, že na to nemáme právo ani čas? Přednější jsou přece děti, manžel, šéf... Namlouváme si, že jsme spokojení tehdy, když jsou ostatní spokojení. Tak nějak vnitřně cítíme, že to není ono, ale nevíme, jak z toho ven. Výsledkem je, že svůj život prostě jen plynule odžíváme, místo toho, abychom si ho užívali. Neumíme poslouchat svůj vnitřní hlas a řídit se srdcem.    

 

Algoritmy myšlenek   

Lehce se obléknu, vyjdu do zahrady a šourám nohama v trávě. Krásně chladí. Lehnu si, pohladím ji po hlavě a ona mě za odměnu obejme a lechtá. Koukám na oblohu a zjistím, že se usmívám. Splývám se zemí a cítím se poctěna. Najednou se mi připomene bolest v krku. Tentokrát nechávám své bylinky stranou, vracím se do domu a sahám do baru pro slivovici. Není tam, vedle v přihrádce se směje francovka. Nu což, alkohol jako alkohol. Po vzoru slivovice po vykloktání trochu francovky polykám. Když mi zapadnou oči zpět do důlků, slintám ještě pět minut potom. Neuvědomuji si, že je to o trochu silnější kalibr. Nakonec si přeci jenom ty bylinky v podobě čaje uvařím a rozplácnu se na sedačku. Poslouchám příjemnou hudbu a celé odpoledne lenoším a třídím si myšlenky. Je načase si promluvit. „Takhle to holka dál nejde, podívej se na sebe. Sotva lezeš. Bolest v krku a únava je jenom vrchol ledovce. Čekáš na něco horšího? Co s tím chceš udělat?“ Informace létají jak jedničky a nuly a počítač v hlavě je třídí. Zavrtám se do deky a zavřu oči. „Nevím, tak mi to řekni.“ Trvá to dlouho a probereme toho spolu hodně. Ptáte se s kým?    

To je na každém z nás, co si jako odpověď dosadíme, a není to vůbec podstatné. Můžeme to nazvat jen jednoduše přemýšlením nebo třeba povídáním k sobě, se svým podvědomím, vyšším Já, vesmírem, Bohem, Andělem Strážným... Stačí položit otázku a odpověď přijde – nebojme se o ni požádat. A na druhou stranu také ty odpovědi přijímejme. Pokud je budeme odmítat, nic se nezmění. Vždycky je lepší soustředit se na to, čeho chceme dosáhnout, ne na to, co nám v tom brání. Asi je to opravdu tak. Musíme umět poznat, že přišel ten správný čas myslet na sebe. A to prosím není v sobeckém slova smyslu. Využít svůj potenciál znamená především utřídit si myšlenky a využít své možnosti. Všechno se pak odrazí nejen v pracovním, ale i v osobním životě.    

Chce se mi napsat – toliko teorie a teď praxe. Ta je ale na každém z nás. Život máme jen takový, jaký si ho sami uděláme. A kdybychom nevěděli, můžeme se přece zeptat. Já mám například ještě spoustu otázek.  

Kategorie: