V rámci spokojeného vztahu a šťastného života vůbec jsme ochotny obětovat mnohé a někdy dokonce i vlastní názory a radosti. Jak daleko ještě můžeme zajít v touze po dokonalém partnerství? Kolik nám zbývá z vlastní osobnosti a nakolik už jsme se staly kopií vlastního muže?
Text: Adéla Hálková
Foto: Shutterstock.com
Ještě před rokem by nedala maso do pusy, alkohol se jí bytostně příčil, chodila spávat se soumrakem a vstávala se slepicemi. Pak se jí ale do cesty připletl ON a žena se nadšeně cpala hovězím, ve tři hodiny ráno do sebe u baru lila jedno pivo za druhým, aby ráno nevstala do práce. A ona se cítila šťastná. Jednou jsem se jí zeptala, které z věcí, jež měla ráda, ještě dnes dělá. Při její odpovědi mi zamrazilo, mrštila mě do světa umělých bytostí, do světa stepfordských manželů, kde jedním, ze široka se usmívajícím, byl i její Karel. O jeho záměrech přetvořit naši přítelkyni v perfektní figurínu dnes řeč nebude. Ona ho miluje, a proto jí čas strávený s ním plnohodnotně nahrazuje její koníčky, ba co víc, její cíle a sny. Teď žije jeho zájmy. Měla jsem Eriku vždycky ráda za to, že si dokáže stát za svým názorem a s jistým šarmem a noblesou odůvodní všechno své výše, úplně nejvýše, popsané chování. Mám Eriku ráda i dnes, podlehla lásce, ale víc než o přátelství s ní už se můžeme bavit o mém přátelství s ‚Karlem‘.
TAK JÁ SI TEN KORZET DO HOSPODY VEZMU!
Zůstat ve vztahu sám sebou, to je úkol nelehký. Ze všech stran slýcháme, jak nutná je tolerance a přiblížení se k tomu druhému. Do jaké míry bychom se ale měly přibližovat, abychom neztratily vlastní srdce a následně i hlavu? V životě jsem podlehla již několikrát. A hned zkraje můžeme začít tak banální věcí, jakou je vlastní, osobitý vkus. (A co z něho po těch letech soužití zbude?!) Od mládí jsem si prošla nejrůznějšími módními styly, jež neudávala doba, v níž jsem žila, ale partner, se kterým jsem momentálně chodila. Jistě, každá se chceme líbit, ale je opravdu nutné, abych z oblíbených sukní a barevných punčocháčů přešla na vytahané džíny a mikinu ze skateshopu? Tohle byla možná ještě otázka mladické nerozvážnosti, jak ale roky přibývaly, byla jsem víc do punku, pak za dámu, a znovu trochu do punku. Snahu zalíbit se bych mohla shrnout do jednoho slova – plavky. Tak se stalo, že se mu líbily všechny slečny, které svoje ňadra šněrovaly do onoho módního plavkového pruhu, vhodného pro velikost S/M. Upozorňuji vás, že pruh velikosti XL/XXL připomínal deku, na níž jsme leželi, ale já, protože jsem se chtěla líbit, jsem slevila z vlastního komfortu a vůbec z toho dobrého pocitu ze sebe sama, jen abych potěšila chlapa, který se stejně stále otáčel za jinými pruhy! Moje módní nálady se střídaly stejně rychle jako muži, z jejichž úst v danou chvíli vycházelo, jak moc mi to sluší. Dnes už to nedělám, díky bohu, vrátila bych se totiž úplně na začátek ke kšiltovkám a mikinám! Vysvětlila jsem partnerovi, a především sama sobě, že i když se mi tato móda líbí na něm a možná i na jiných ženách, rozhodně ji nepreferuji na sobě samé. A co dodat – miluješ mě takovou, jaká jsem? Takže i v krajkách, lodičkách, legínách a zlatých kalhotkách do pasu! A já si pro tebe někdy tu mikinu vezmu, ano, když si zase někdy se mnou vezmeš košili!