Uštěpačné poznámky, vražedné termíny odevzdání projektů a nenápadné či zcela otevřené výhrůžky nejrůznějšího druhu... Jak daleko si může váš nadřízený dovolit zajít a kdy už to zavání bossingem?
text: Klára Doubková
Když jsem s notnou dávkou nadšení nastupovala do své první práce, moje šéfová, přesněji řečeno ředitelka jazykové školy, v níž jsem začínala učit angličtinu, mi rychle nabídla tykání. Jásala jsem nad tím, že jsem dostala job svých snů. Ovšem až do chvíle, kdy se začal řešit rozvrh a ukázalo se, že mám učit hlavně v půl sedmé ráno a v šest večer. Když jsem odmítla na plánovaný rozvrh přistoupit, moje sympatická šéfová se rázem proměnila v ledovou královnu. Nakonec jsme se horko těžko dohodly na kompromisu, ale měla jsem pocit, že mi moji ‚revoltu‘ nemůže zapomenout. Od té chvíle mě systematicky zesměšňovala na poradách a v mém výkazu odučených hodin vždycky našla jakoby náhodou nějakou drobnou chybičku a pořádně si na ní smlsla. Nakonec jsem radši dala výpověď a přesunula se do jazykovky na druhý konec města, ale po téhle zkušenosti ve mně začala hlodat nedůvěra vůči nad - řízeným z práce. A přiznám se, že se mi o mojí exšéfové ještě teď po letech občas zdá sen s takřka hororovou atmosférou.
Oběti v ohrožení
Zkušenost s nějakou formou mobbingu, tedy šikany na pracovišti, má až 16% Čechů. Od běžného konfliktu se liší tím, že se nejedná o jednorázovou záležitost, ale trvalý, pravidelně se opakující jev. Šéf či váš kolega z práce vám systematicky znepříjemňuje život nesmyslně náročnými požadavky, přehnaným kontrolováním každého vašeho kroku či zesměšňováním. Pokud je hlavním aktérem takového chování váš nadřízený, jedná se o typ mobbingu zvaný bossing (od anglického boss neboli šéf). Podle statistik jsou jeho nejčastějším terčem ženy nad 45 let, ale do hledáčku zaujatého šéfa se může dostat prakticky každý, bez ohledu na věk nebo pohlaví. Ve zvýšeném ohrožení se ocitají i muži a ženy těsně nad dvacet, kteří právě vstupují na pracovní trh. Nedostatek zkušeností je může pasovat na potenciální oběť mocenských choutek jejich kolegů. Podle britských psychologů Andrey Adamse a Tima Fielda, kteří patří mezi průkopníky výzkumu mobbingu, se navíc oběťmi šikany velmi často stávají výjimečné osobnosti, které vybočují ze zavedených mantinelů. Paradoxem je, že se často jedná o nadprůměrně nadané a pečlivé pracovníky, které by si měli nadřízení a spolupracovníci spíš hýčkat. Jenže realita je taková, že svými schopnostmi a svou odlišností mohou ve svém okolí vzbuzovat závist a nevraživost.
Zvířecí instinkty
Samotný pojem mobbing je odvozený od anglického slovesa ‚mob‘ neboli utlačovat. Poprvé ho v 60. letech minulého století použil rakouský vědec a držitel Nobelovy ceny Konrad Lorenz ve spojitosti se zvířaty. Označoval tak situace, kdy určité živočišné druhy napadají jedince ze svého středu. Toto chování přitom považoval za instinktivní impuls, který má svůj prapůvod v boji o přežití (což lze s trochou fantazie aplikovat i na mocenské půtky ve vaší kanceláři). Další vývoj v pojetí tohoto jevu probíhal hlavně v severní Evropě. Zhruba o desetiletí později popsali švédští odborníci podobný fenomén mezi teenagery, kteří se navzájem šikanují. No, a v 80. letech pak nastínil švédský psycholog Heinz Leymann novodobou verzi mobbingu, která se odehrává mezi dospělými v práci a která mívá za následek posttraumatický syndrom. Na jeho kliniku se poté okamžitě k léčení přihlásily tisícovky lidí, kteří v sobě rozpoznali oběti mobbingu.