V současnosti moji mysl tíží hned několik věcí. Nevím, jestli je etické jíst maso, nevím, jestli konečně koupit byt, nebo žít po studentsku v podnájmu až do konce života, a nevím, proč jsou moje přítelkyně na prahu třicítky single.
TEXT: Nikol Štíbrová
Zcela objektivně, všechny jsou atraktivní, chytré, vtipné, milé, zdravé, soběstačné. V čem je sakra chyba? První z nich jako by právě vypadla z hollywoodského trháku. Štíhlá bruneta s kočičíma očima a neuvěařitelným sex-appealem. Kdybych byla lesbička, je pro mě jasnou volbou. A asi nejsem sama. „Když sedím v baru, koukaj na mě jenom ženský, já to nechápu,“ pronesla poté, co do sebe kopla třetí decinu Chardonnay. „Budu ty chlapy muset začít balit sama. Akorát, že vůbec nevím, jak se to dělá.“ To jsme dvě. Opravdu se v dnešní době musíme my ženy stylizovat do role lovkyně? Není to trochu proti přírodě?
Jiná moje přítelkyně, úspěšná žena, samozřejmě krásná, chytrá a vtipná, jinak bychom se nekamarádily, umí být v navazování kontaktu iniciativní, respektive alespoň nedělá fóry, když se o ni pokouší někdo, kdo se jí líbí. Neřeší takové to – „teď by se měl ozvat on, až pak já“. Tahle moje přítelkyně je vřelá, upřímná a otevřená. Což v posledních letech oceňují hlavně totální hajzlové. Ano, i ona je sama. A pak tady máme mou dlouholetou kamarádku ze školy. Lehce exotický typ, zároveň velmi éterická a elegantní slečna, taková ta, za kterou se otočíte, protože jak jste si prohlížela její obličej, nestihla jste se podívat na to, co má na sobě. Tahle moje kamarádka je taková světoběžnice, pořád někde poletuje. Možná i proto, že má pocit, že v Čechách nemůže potkat Pana Božského. Česká mentalita jí prostě nesedí. A já ji chápu a myslím, že je dobře, že teď bydlí v zahraničí a hledá své štěstí tam. Zatím neúspěšně. Je možné, že je její právnické vzdělání k tomu všemu, čím ji rodiče vybavili, už prostě moc? Nevím.
Moje skvělé single přítelkyně samozřejmě nesedí doma a nečekají, že si ze střechy jejich domu udělá heliport Colin Firth, který pak proskočí balkonem, vytáhne z kapsy malou krabičku a požádá je o prst. Ne. Moje skvělé single přítelkyně randí a většinou jde o dost bizarní zážitky a bizarní chlapce... „Já tomu nerozumím. Takoví ti normální chlápci si udělali děti s nemastnýma a neslanýma, hloupýma hysterkama. Holky sedí doma, utíraj dětem zadky a oni zatím u kopírky ojíždějí kolegyni z práce. Ale co je to za systém? Proč je aspoň nepodvádějí s náma?“ smála se tuhle další moje kamarádka, která se ve svých jednatřiceti také válí v blátě samoty.
Mají dnešní muži koule na superženy? Není pohodlnější mít doma někoho, s kým muž nemusí podvědomě neustále soupeřit? Není lepší mít jako bokovku takovou, která bude poslušně plnit vše, co se od milenky očekává? Může si žena dovolit být silným jedincem, aniž by se tak odsoudila k doživotní samotě?
„Oni to ze mě cejtí, že je nepotřebuju. Vidí, že vypadám docela dobře, že vyzařuju pozitivní energii, že se dokážu postarat, že umím naladit televizi, že mám auto, byt a kabelku si umím koupit sama. Ale to, že je nepotřebuju, neznamená, že bych je nechtěla potřebovat. Klidně je nechám, ať se starají,“ slýchám od svých blízkých slečen. Jak se ale tahle zásadní informace k onomu muži dostane? Těžko.
Stejně tak, jako se muži bojí, že jejich ego dostane na frak při balení mých skvělých single třicátnic, moje skvělé single třicátnice odmítají přiznat barvu mužům. Odmítají na plnou pusu říct, že přesto, že je nepotřebují, je potřebují strašně.