Reklama jako umění
U Warhola si zkrátka vždycky každý vybral to svoje, navíc si dílo mohl vyložit po svém, tak jak mu to vyhovovalo. Na první pohled navíc všechny jeho obrazy působily optimisticky, zavedl totiž výrazné barvy zářivé jako neon a nebál se odvážných kontrastů. Jeho umění bylo od začátku komerční a mělo blízko k reklamnímu designu, a to je přesně to, co na široké masy lidí zabírá. S nadsázkou můžeme říci, že povýšil reklamní etikety na umění. Kromě toho se Andy nespokojil s tradiční představou umělce – nepoužíval jen olejovou malbu, ale proslavil metodu sítotisku. Navíc fotografoval, točil filmy. Stal se konceptuálním umělcem, což znamená, že on tu byl hlavně od toho, aby měl myšlenky. Pak už jen stačilo mít pomocníky, kteří jeho nápad podle jeho instrukcí promění v realitu. Měl svoji ‚Factory‘ a pracovat pro něj znamenalo obrovskou prestiž. Podobně mimochodem pracuje i současný český umělec David Černý a také on je, alespoň v místních poměrech, obrovsky úspěšný.
Nikdy nechtěl žít věčně
„Až zemřu, nechci po sobě zanechat zbytky, chci zmizet,“ prohlásil Andy po jednoduché operaci žlučníku, když mu bylo osmapadesát let. Je proto otázkou, co by na všechnu tu dnešní slávu asi říkal... Byl by rád, že se vyrábějí odpadkové koše ve tvaru ‚jeho‘ plechovky? Že si v ‚jeho‘ muzeu v Míkové, odkud pocházeli jeho rodiče, můžete koupit nafukovací banán ve stylu jeho obrazu a s jeho podobiznou? A že se v tomhle místě, kam se Andy nikdy nepodíval a k němuž se nikdy ani nehlásil (na otázku, odkud pochází, vždy odpovídal, že odnikud), každoročně koná Festival Andyho Warhola, jehož účastníci mají s umělcem společnou snad jen platinovou paruku, v níž se tu promenádují mezi stánky s pivem a klobásou a koncertními pódii. Sám zakladatel festivalu je nešťastný z toho, jak se jeho původně komorně zamýšlená oslava umělcova talentu po letech zvrhla a letos se dokonce nechal slyšet, že by se Andymu rád omluvil za to, co mu provedl... ♥
