Proč je Andy Warhol jedním z mála umělců, u něhož známe nejen jméno, ale také jeho dílo, a dokonce i tvář? A proč zrovna on neustále inspiruje jiné výtvarníky, módní značky, ale třeba i výrobce bytových doplňků? Proč jsme zkrátka ochotni mít obrázky Andyho Warhola prakticky kdekoli?
TEXT: ZDENKA TOMIS
Víte, jak vypadá slavná Da Vinciho Poslední večeře? Je to jistě krásný obraz, ale chtěli byste ho mít doma na zdi? Nebo snad na tričku? Nebo dokonce ráno pít z hrníčku, na němž je vyobrazená? Pravděpodobně ne. Ale takový hrníček, co na první pohled vypadá jako plechovka s Campbellovou polévkou, to už je celkem vtipná záležitost, že? Vysvětlení je vlastně celkem prosté. Andyho umění je na první pohled jednoduché. Je jasné a barevné, což hned upoutá vaši pozornost a získá si sympatie. Přesně vystihuje ‚amerického‘ ducha, který je možná právě díky své jednoduchosti a nenáročnosti obdivovaný po celém světě. Andy navíc maloval a fotil slavné lidi, hvězdy známé nejen v Americe, ale i v Evropě. Každý zkrátka hned pozná, co je na Andyho dílech zobrazeno, a vlastně ani nevadí, když nepochopí hlubší rozměr, s nímž umělec dílo vytvářel. Ale vezměme to pěkně od začátku. Andy Warhol se narodil jako Andrew Warhola v roce 1928 v Pittsburghu, kam ze severovýchodního Slovenska emigrovali jeho rodiče. Jako dítě trpěl nervovou chorobou, a tak se ho jeho matka snažila zabavit alespoň kreativními činnostmi, když už si nemohl hrát venku s kamarády. Při četbě komiksů a časopisů pak Andy začal objevovat kouzlo hollywoodských hvězd a jeho idolem se záhy stal Superman.
Když ošklivý miluje krásu
Miloval vše krásné, neustále četl Vogue a Harper’s Bazaar, svět módy ho neuvěřitelně přitahoval. Samozřejmě neřešil jen vzhled druhých lidí, ale především ten svůj, který nesnášel. Pěkně to ilustruje jeho první pokus zúčastnit se jedné prestižní pittsburghské výstavy. Přihlásil sem svou malbu s názvem Žena mi dala tvář, ale já se mohu dloubat v nose, ale porota ji odmítla. Jde o portrét s prstem strčeným do obrovského znetvořeného nosu. Na první pohled je to jen vtip, který pochopí každý na světě, a tak si Andyho hned oblíbí. Na druhý pohled má tento prostý obraz hlubší význam.
Andy miloval slovní hříčky a dloubat se v nose se anglicky řekne ‚pick‘ – stejně jako ‚vybrat si‘. V tomhle významu by se tedy obraz jmenoval Žena mi dala tvář, ale já si mohu vybrat svůj nos. Andy tak poukazoval na stoupající význam plastické chirurgie, která se dokáže stavět přírodě. A protože Andy svůj nos nenáviděl, jednu takovou plastiku podstoupil. Podle jeho slov to pak ale bylo ještě horší než dřív, a tak raději svou tvář schovával, jak mohl, případně si z ní dělal legraci. V roce 1949 se Andy přestěhoval do New Yorku, protože každý americký umělec toužící se pro - slavit tehdy musel bydlet tady. Brzy tu začal pracovat jako ilustrátor svých oblíbených magazínů Vogue, Seventeen či Glamour. Pro přední šperkařskou značku Tiffany&Co. připravil originální výkladní skříně, což mu zajistilo úspěch v reklamním průmyslu. Začal rovněž navrhovat obaly luxusní kosmetiky, obálky knih a hudebních desek.
Capote, Coca Cola a Marilyn
Opravdový úspěch, který ho konečně proslavil tak, jak si přál, znamenala výstava kreseb ke knize Trumana Capoteho Jiné hlasy, jiné pokoje. Ne, že by ho tolik zaujal samotný román, líbila se mu spíš fotografie Capoteho na obálce. Spisovatel Andyho sice zprvu odmítal, ale nakonec se z nich stali velcí přátelé a mluvilo se i o jejich intimním vztahu. Warhol si začínal vychutnávat slávu a začal produkovat díla, která známe dodnes. Byl umělcem šedesátých let, tedy doby, kdy vznikal pop art. Jeho nejslavnější díla zobrazují proměnu americké společnosti, konec bídy, po které musela přijít touha po blahobytu a opojení běžnými spotřebními věcmi, na nichž se člověk najednou stal zcela závislým. Warhol zkrátka věděl, proč maluje konzervy s polévkou nebo dolarové bankovky, banány, lahve Coca-Coly, Marilyn Monroe, Elvise Presleyho... Správně si teď říkáte, že v šedesátých letech takhle vypadal život možná v Americe či v západní části Evropy, ale rozhodně ne u nás nebo dál na východě. Ale i toho si byl Warhol dobře vědom. Znal světové dějiny i současnou politickou situaci. Nikdy sice nevyjádřil žádnou přímou kritiku, o významu svého díla obecně moc nemluvil, ale rozhodně moc dobře věděl, na co chce upozornit, když maloval srp a kladivo, slavné Židy (mimochodem i Franze Kafku) nebo Mao Ce-tunga.
