Byla to právě Helena Rubinstein, která jednou pronesla tuto slavnou větu, a nejen to. Učinila si z ní celoživotní motto, jemuž sama bezvýhradně věřila.
text: Eva Finsterlová
A věřila i tomu, že když si opravdu jdete za svým cílem, nic vás nezastaví. Stejně jako ji, když s chudobou v zádech a výškou něco málo přes 140 cm začala budovat svůj sen, z něhož nakonec vyrostlo jedno z nejgigantičtějších kosmetických impérií v historii...
Vše přitom mohlo být jinak. To kdyby se Chaya Rubinstein vdala za muže, kterého jí vybral její otec, Horác Rubinstein, kupec z Krakowa. Svou nejstarší dceru sice miloval a odmalička ji podporoval ve vzdělávání a individualismu, ale tehdejší konvence v Polsku ještě nebyly připraveny na to, aby si dívka z dobré rodiny žila podle svého. Už vůbec se nehodilo, aby zůstala ‚na ocet‘. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se dokázala postarat o všech svých sedm mladších sester. Otec na sňatku s o mnoho let starším vdovcem trval. Tvrdohlavá dívka se ale vzpírala, až se jí podařilo uprosit matku, aby jí pomohla odjet do Austrálie, kde jí mohl poskytnout azyl její strýc Louis Silberfeld, obchodník z Coleraine. Bez peněz a bez valné znalosti angličtiny drobná Polka vkročila na australskou půdu. Bylo jí 23 let a zdálo se, že bude jenom jednou z mnoha dalších evropských přistěhovalců, kteří přežívají podřadnými a špatně placenými pracemi. Ona však byla od začátku jiná, žádná šedá myška. Oblékala se stylově a chodila na vysokých podpatcích. „Od samého začátku byla komplikovaná a povznesená nad ostatní,“ řekl o ní později její strýc. A také prostořeká. O tom se přesvědčili třeba na kurzech angličtiny, kde šokovala učitele, když se zeptala: „Co je to otravná štěnice? Můj strýc mi tak říká.“
Vlastní krém a první salon
Se strýcem skutečně neměla idylický vztah. Později si dokonce stěžovala, že to u něj bylo hrozné. Často prý trpěla hlady, cítila se opuštěná a byla chudá jak kostelní myš, když si přivydělávala jako číšnice nebo chůva. Faktem ale je, že to bylo právě tam, kde se zrodil milionový nápad. Bezchybná mléčně bílá pleť mladé Polky totiž nemohla ujít pozornosti australských dam, jejichž pokožka byla zničená horkým sluncem a prachem. Tajemství krásné pleti spočívalo v krému, kterým jí matka od dětství mazala obličej, aby chránila citlivou dětskou pokožku. Byl vyroben jejich rodinným přítelem, maďarským drogistou Jacobem Lykuskym. Dvanáct těchto kelímků s krémem jí matka na cestu do Austrálie přibalila. Helena rychle vycítila mezeru na místním trhu a na - psala si domů pro další zásilku ‚pleťového zázraku‘. Krém se stal žádaným zbožím, ale Helena, jak si v Austrálii začala říkat, věděla, že by bylo výhodnější začít jej vyrábět sama. To také udělala a po několika letech dolaďování si otevřela svůj první salon krásy v Melbourne, kde nabízela kosmetickou péči a prodávala svůj krém ‚Valaze‘. Dveře salonu si zakrátko podávaly všechny místní dámy z lepší společnosti. Krém Heleny Rubinstein i péče v jejím salonu se staly společenskou událostí. Tehdy si mladá obchodnice uvědomila, jak je důležité s ženami komunikovat, a jako podporu značky začala používat prodej na dobírku. Jedním z jejích hesel bylo, že krása musí být dostupná všude a každému. Už tehdy totiž vnímala, že krása se může stát zdrojem nové síly žen, které měly brzy dosáhnout emancipace.
Naftalín čichat nebudu!
Po šesti letech mohla na sebe být pyšná. Dobyla australský trh. To jí ale nestačilo, chtěla se pro - sadit i v Evropě, a tak se vydala do Londýna, aby tam podnikání rozšířila. Na otevření nového kosmetického butiku musela mít sto tisíc dolarů v hotovosti. V té době se totiž nepředpokládalo, že by ženy mohly podnikat, banky by jim peníze nepůjčily. Helena si také uvědomila, že jen skvělé produkty a služby nestačí. Potřebovala, aby se o ní mluvilo, tedy dobrý marketing a propagaci. V tom byl zběhlý šikovný novinář Edward William Titus, který se stal jejím prvním manželem a díky němuž přišla i ke dvěma nevlastním synům. Titus tedy v médiích podporoval její image a celá rodina se vydala do Paříže, kde Helena v roce 1912 slavnostně otevřela další salon. Kromě toho začali s manželem podnikat v umění a pořádali večírky pro pařížskou smetánku. To Helena milovala, navíc na nich mohla navazovat další obchodní kontakty. Traduje se historka, jak z jednoho svého honosného večírku nechala vyvést spisovatele Marcela Prousta. Jejímu citlivému nosíku totiž vadilo, že byl cítit naftalínem proti molům. „Jak jsem tehdy mohla tušit, že pak bude tak slavný!“ hájila se později.
Když si Titus založil malé nakladatelství, v němž vydal například skandální, ale úspěšný román Milenec Lady Chatterleyové, zdálo se, že manželům ke štěstí už nic nechybí. Opak byl pravdou. Za zavřenými dveřmi luxusního domova to mezi nimi pěkně skřípalo. Zaměstnaná obchodnice a znuděný manžel, který si volné chvilky zpestřoval v náručí jiných žen, se navzájem vzdalovali čím dál víc. Na začátku první světové války se Helena s rodinou vrátila do Ameriky a v New Yorku si otevřela svůj první salon. Tehdy začal nelítostný boj o ovládnutí místního trhu a na maximum se také vyostřila nenávist mezi její velkou rivalkou Elizabeth Arden. Obě si byly dobře vědomy, že kromě kvality jejich produktů je pro jejich obchod zásadní také marketing, luxusní a krásné balení, prodavačky v elegantních uniformách, podpora celebrit i vědecké zkoumání v účinnosti jejich přípravků. Rubinstein proto šla opět dál a začala distribuovat svou kosmetiku i do jiných kosmetických salonů. Obrovský úspěch měly také její Dny krásy.