Anka s čárkou, zebra, bludička či koštěkotka – i tak se říkalo dříve prostitutkám. Některé jedly stříbrným příborem, jiné prováděly své řemeslo v parcích nebo pod mostem. Trochu jimi opovrhujeme, ale jejich osudy nás fascinují odnepaměti. Jak se jim žilo před sto lety?
text: Zita Doubková
Sex s prostitutkou přiznává dneska každý pátý muž. Před sto lety bylo ale tohle číslo o dost vyšší. Předmanželský sex totiž nebyl zrovna v kurzu a prostituce kvetla. A tak si mladíci odbývali častokrát svůj první sexuální zážitek právě s nevěstkou. Například takzvané Studentské Líze prý prošly rukama celé davy nezkušených chlapců. Když pak měla legendární dáma po letech pohřeb, vyprovázely ji prý celé davy.
Prostitutka včera a dnes
Čím to ale je, že o tehdejších ‚lehkých holkách‘ se nadšeně vypráví i po století, zatímco nad jejich současnými kolegyněmi trochu ohrnujeme nos? Vždyť jejich denní chleba je přece stejný. Dnes jako tehdy jsou k mání luxusní prostitutky, vzdělané a pěstěné, které za svými zákazníky ochotně putují až na kraj světa a nechávají si za to platit deseti a možná i statisíce. A pak jsou tu špinavé, utahané a předčasně zestárlé holky, které vyinkasují za ‚číslo‘ někde v podloubí či na lavičce v parku pouhých pár stovek (co navíc ani nejdou do jejich kapsy). Na přelomu devatenáctého a dvacátého století bylo v Čechách na deset tisíc prostitutek. Dneska je jich jen o pět tisíc víc. V samotné Praze jich pak operovaly zhruba dva tisíce. I tohle číslo je dnes o pár tisícovek vyšší.
Kšefty se hrnuly přirozeně nejvíc po takzvané sametové revoluci v devětaosmdesátém roce, kdy se u nás živilo prodejem vlastního těla na padesát tisíc žen a mužů. Jenže tenhle zájem brzy opadl. Společnost se proměnila, objevila se nová média. Člověk dneska už netráví tolik času na ulici jako za první republiky, raději se v pohodlí domova připojí k internetu. Je to nejen bezpečnější, ale bezpochyby také levnější.
Pepka Kaprál a ty druhé
Studentská Líza ale nebyla jediná, o kom se dřív vyprávěly legendy. Mezi proslulé nevěstky staré Prahy patřily Barbora Upejpavá, Koktavá Bětka, Voňavá Káča, Bety Rukavice nebo Dlouhá štangle. Už jejich přezdívky napovídají, s kým asi mohl mít zákazník tu čest. Po hospodách se pak zpívalo o Pepce Kaprál, vlastním jménem Josefě Zelené. „Byla prý obryně, silačka se slabostí pro vojenské šarže,“ píše se o této dámě úvodem knihy Nevěstince a nevěstky, která právě vyšla v nakladatelství Paseka. Pepka měla podle všeho přes dva metry, a když nešlapala chodník, přivydělávala si na poutích, kde zápasila a trhala na počkání řetězy. Když ji jednou chtěli nějací vojáci okrást, rozlítila se tak, že je tehdy málem oba zabila.
V jiném pražském rajonu se přetahovaly o zákazníky Apačka Tonka, zvaná Myš fórová, a Fanka vzteklice, neboli Vzteklá kočka. Pro svůj sexuální apetit byla v oblibě zrzavá nymfomanka Jana, které se přezdívalo ‚Démon ghetta‘. Ghettem bylo míněno někdejší Židovské město. „Jiným démonem byla ,Reisnerka‘, zvaná ,Courakeťas‘, která za války kšeftovala načerno s čímkoliv, od jídla po vlastní tělo,“ dočteme se dále v knize Nevěstince a nevěstky. Smutně proslula kráska jménem Zlatovlasá Elsa, známá jako ‚Lilie ze žižkovských pecí‘. Z nevěstince ji prý vykoupil sám budoucí rakouský císař, arcivévoda Karel. Jeho vztahu však císařská rodina nepřála, a tak Elsa skončila na špinavé ulici. „O Ferdinandu d’Este se pak tvrdí, že měl za milenku jistou Annu Poborskou z Goldschmidtova salonu, dívku nevábného vzhledu, zato vychytralou a zisku a slávychtivou, která prý nástupce trůnu třikrát zpolíčkovala,“ píše se dále v knize. Rovněž německý kancléř Otto von Bismarck si přišel u Goldschmidta na své. Po vítězné bitvě u Hradce Králové v roce 1866 prý v salonu obšťastnil hned šest dívek.
Radim Kopáč, Josef Schwarz: Nevěstince a nevěstky: Publikace z edice Zmizelá Praha přibližuje život prostitutek a pasáků v křivolakých pražských uličkáh.