Žádá si stále teplou večeři, perfektně vyžehlené košile a o tom, že by si někdy po sobě umyl hrníček, si můžete nechat jenom zdát?
Text: Laura Máchová
Jak moc rozmazlený je váš muž? Zapojte se do diskuze na našem Facebooku! Zjistíte, že v tom ani náhodou nejste sama!
Vždyť on si sám neumí uvařit ani kafe!“ stěžovala si mi nedávno kamarádka Johana a pokračovala vyprávěním, jak svého manžela poprosila, když zrovna uspávala jejich čerstvě narozenou holčičku, aby zapnul myčku na nádobí, a on nevěděl, kde ji najít. Zdálo se to úsměvné, ale jen do té chvíle, než jsem si představila, jaké by to asi bylo žít s mužem, který doma nehne ani prstem a navíc, podobně jako ten Johanin, vyžaduje doko - nalý servis. „Myslela jsem si, že se to s narozením malé změní, že mi začne pomáhat, že se naučí být samostatný, ale je to pořád jako dřív. A když teď nemám na něj čas, jenom fňuká, že má hlad, že nemá vyprané své oblíbené džíny, než aby si vyndal jídlo z ledničky nebo hodil prádlo do pračky,“ pokračovala zoufalá Johana, aby pak celou situaci shrnula: „Asi jsem si ho moc rozmazlila.“
Jaké si to uděláš
Měla Johana pravdu? Jde skutečně muže rozmazlit? A dá se tomu tedy nějak zabránit? Psycholožka Jana Ráková tvrdí, že je odpověď na tyto otázky složitější, než se může na první pohled zdát. „Když se opravdu zamilujeme, máme tendence toho druhého zahrnovat láskou. U mužů je tento proces jiný než u žen. Startuje dříve a projevuje se podobně jako v celé živočišné říši namlouváním si partnerky: nakrucováním, zbožňováním, dárky...“
vysvětluje psycholožka. A pokračuje: „Jenže, ona velká snaha samečka obvykle opadne ve chvíli, kdy dosáhne svého, ale vzhledem k tomu, že my lidé nejsme z těch živočichů, kteří by byli od pravěku vybaveni, aby vychovávali své mládě zcela sami, musí právě v tuto chvíli nastoupit snaha samičky, jak upoutat otce svých (budoucích) dětí.“
A přestože doba už dávno pokro - čila a není vůbec výjimkou matka samoživitelka, nějak nám tato skutečnost zůstala, jak tvrdí psycholožka, v hlavě zakódována. A tak my ženy, které nemáme svaly ani povahu na to, udržet si partnera násilím, ‚zaútočíme‘ péčí – něco dobrého uvaříme, namasí - rujeme mu ztuhlý krk a vypereme špinavé prádlo, stejně jako se postupně vrhneme do dalších domá - cích činností, které mužům moc nevoní. Myslet na pohodu toho druhého je sice hezké a milé, jenže se pak jednou může stát, že to, co jsme kdysi dělali z lásky a on to jako gesto lásky vnímal a patřičně oceňoval, děláme tak nějak ze stereotypu a mnohdy bohužel i proto, že jiná cesta prostě není. Podobně, jako v případě mé další kamarádky Martiny.
Bez servisu odejde
Martina po Pepovi dlouho toužila. Byl to totiž asi jeden z nejhezčích mužů ve městě, a tak jí onu skutečnost, že ho nakonec ‚klofla‘, spousta žen záviděla. Zvláště proto, že Pepa s Martinou vydr - žel, na rozdíl od těch předchozích žen, několik let a dokonce si ji vzal. Čím ho tak okouzlila? Martina byla sice atraktivní mladá dívka, ale to spousta dalších taky, a proto to bylo pro celé městečko velkou záhadou, zvláště, když Pepa chodil stále méně po diskotékách a po svatbě už jen občas s kamarády na pivo. Odpovědí byla Martinina dokonalá péče... „Já už fakt nemůžu,“ slýchám dodnes od Martiny podobně jako od Johany. „Musím doma zvládnout všechno úplně sama. On si jen přijde z práce, sedne na gauč k televizi a tam ho najdu, když se o pár hodin později vrátím já, obvykle s taškami plnými nákupu, abych se okamžitě vrhla k plotně a uvařila večeři, donesla mu ji až pod nos a povídala si s ním. A až jde spát, mně teprve začíná další směna – úklid kuchyně, praní, žehlení...“ vzdychá Martina a my, její kamarádky, ji obvykle nechápeme. Vždyť má přece jako investigativní novinářka práci určitě náročnější a tráví v ní daleko více času než její manžel, obyčejný úředník na městském úřadě! Proč si to nechá líbit?! Jenže Martina má strach cokoli změnit. Myslí si, a možná správně, že její dokonalý servis je právě to, co Pepu drží doma a u ní. „Kdybych se o něj přestala starat, opustí mě,“ řekla mi jednou dokonce doslova.