Jakub jde často hlavou proti zdi, pro věci se velmi rychle nadchne, a pokud jim i věří, žádná překážka ho v dosažení jeho cílů nezastaví. A tak se pustil do projektu, kterým chtěl něco změnit. začal vydávat časopis Lui, zaměřený nejen na homosexuální muže.
Připravila: Lucie Mencová
Kubo, známe se tři roky a nebudu skrývat, že obdivuju, jak vše děláš s obrovským nasazením. Kde bereš ten motor? Co tě žene dál?
Myslím, že je to mou neustálou nespokojeností. Ve všem, co dělám. Je to tak trochu moje prokletí – jak dokončím projekt, na kterém jsem vší silou pracoval, jsem s ním vzápětí nespokojený. Prakticky okamžitě vidím chyby a prostor pro zlepšení. Jakmile je to hotové, chci víc. Jít dál. Posouvat si laťku výš. Na jednu stranu je to fajn, nicméně na tu druhou mě to nečiní šťastným. V podstatě nikdy.
Ty ale nedokazuješ nic jenom sám sobě. Díky časopisu LUI, který vydáváš, je tvůj přínos celospolečenský.
To je spíš na uvážení jiných. Do všeho, čemu věnuju pozornost a energii, se snažím vkládat taky kus sebe. Toho, jak vidím svět nebo jeho současné problémy. Které se mě v nemalém počtu případů dotýkají. A když mě něco štve, většinou dělám všechno pro to, abych to změnil. Pokud se to pak odráží v širším měřítku, těší mě to.
Co pro tebe znamená patřit do menšiny? Cítíš se jako výjimečný, nebo spíš jako vyčleněný?
Odmala si s sebou beru spíš to vyčlenění. Nikdy jsem do kolektivu moc nezapadal. Byl jsem pro ostatní jiný, divný. Postupem času jsem se naučil s tím žít a nedožadovat se začlenění. Lidé jsou různí, a pokud se mě někdo rozhodne brát jako jiného, nemám už potřebu ho přesvědčovat o opaku. Ještě před nějakou dobou tomu ale tak nebylo. Snažil jsem se ze všech sil být stejný jako ostatní, zapadnout do jakési šablony normálnosti. Ovšem, čím jsem starší, tím víc si uvědomuji svoji individualitu, se kterou nemám potřebu soupeřit nebo ji schovávat. Člověk by se měl naučit být sám sebou. Jedině pak má šanci žít spokojenější život.
A jak to máš s láskou?
To je složité téma. Láska má pro mě zatím velmi komplikovaný význam. Snad i díky tomu, že jsem kromě mateřské lásky, která byla pochopitelně opětovaná, prožil pouze tu jednostrannou, platonickou. Bohužel oplývám nezáviděníhodnou schopností zamilovávat se do lidí, kteří můj cit neopětují. Proto se lásce zatím úspěšně vyhýbám. Zkušenosti, které jsem díky ní prožil, mi velí utéct od sebemenšího náznaku, že by se něco takového mohlo v mém životě znovu přihodit.
Viděl jsi film Láska, který nedávno přišel do kin?
Ač nerad, musím přiznat, že jsem asi v polovině filmu z kina zbaběle utekl. Nedokázal jsem ustát přímou konfrontaci s potlačenou vnitřní touhou po citu a jeho syrovým vyjádřením na plátně. To, co jsem si myslel, že nechci, se v průběhu promítání ukázalo jako lež a mně asi v tu chvíli došlo, že jsem si celou dobu lhal.
Jak vnímáš sex?
Sex je skvělý. Kdo by ho neměl rád? Zároveň jde o pro mnoho lidí velmi citlivé téma, které je zabalené do hábitu dokonalosti. Myslím, že nejsem sám, kdo si myslel / může myslet, že sex je především o dokonalém těle. Že to vůbec není o intimitě, kterou spolu dva lidé sdílejí, a že ta intimita není definována jen tělesnem, ale řadou dalších parametrů, mezi něž patří například také shodné vidění světa, humor, chemie atd. Je-li řeč o mechanice sexu, pak odpovím, že je to ideální lék na stres.
Jaký je tvůj vztah k ženám?
Stvoření, bez kterých by můj život neměl smysl. Mám k ženám obrovskou úctu a důvěru. Mnohem větší než k mužům. Netroufám si ani odhadovat, jaký by můj život bez žen byl. Počínaje mamčou, babičkou, kamarádkami, láskami, známými. Ženy jsou pro mě vzácné díky jejich emotivní složce osobnosti. Citlivosti a také empatii. Někdy uvažuju nad tím, jak by svět vypadal, kdyby mu vládly ženy. Pokud bychom byli jako společnost schopni vrátit se k dobám matriarchátu. Nebylo by to úžasné? Lidé by zcela jistě míň válčili, na světě by bylo méně agrese, více pohody a lásky.
Vedle vydávání časopisu LUI neustále přicházíš s novými projekty. Jaké jsou tvé další plány?
Snažím se na sobě pracovat a dělat práci, která mě baví. To je podle mě základ. Pokud lidé dělají něco, co je nebaví, nemohou čekat, že se v tom stanou nejlepší. LUI je jako moje dítě, to je jasný. Baví mě ho dál rozvíjet. Baví mě ale další věci, jako je třeba moderování. Jakmile se objevím na pódiu, mám pocit, že to je přesně to, co chci dělat. Tréma ze mě opadne během pár minut a cítím se uvolněný. Může za to asi extravertní a exhibicionistická složka mé osobnosti, díky kterým jsem už jako malý neměl problém někde veřejně vystupovat. Což mě navádí k dalšímu projektu, který teď chystám. Zatím ještě nemůžu být konkrétní, nicméně půjde o činnost úzce spojenou právě s tím moderováním.
Plánuješ něco nového s časopisem LUI?
Já pevně věřím, že bude LUI schopen získávat další čtenáře i z řad mimo komunitu. Pracujeme na tématech, která mají přesah a jsou schopna oslovit široké publikum. Přál bych si, aby si LUI mezi českými čtenáři našel své stálé publikum, které v něm nalezne nejen uměleckou inspiraci, ale také podněty k zamyšlení.
Myslíš si, že jsou názory společnosti u nás ovlivněny náboženstvím?
U nás moc ne. Situace je jiná na Slovensku, zejména ve východní části. Tam je vliv kříže stále znatelný a výjimku netvoří rodiny, které jsou ochotny vzdát
se svých potomků jenom proto, že se narodí jako homosexuálové. Možnou změnu vidím v lepší informovanosti. Stejně jako to bylo u nás, i na Slovensku
je potřeba více veřejných debat na toto téma, na něž se poté navážou společenské autority, známé tváře a tak dále. Tento proces má sílu změnit vnímání
široké veřejnosti na téma odlišné sexuální orientace.
Napadá tě, co bys asi dělal, kdyby neexistoval tvůj časopis?
Mám rád lidi. Nejspíš by to tedy byla nějaká práce s nimi. Zároveň mám asi v sobě taky smysl
pro spravedlnost, tak možná nějaká neziskovka? Nemůžu neuvést, že jsem nad takovouhle prací už nepřemýšlel... ♥
