„Jen dopiji pivo, zlatíčko, a přijdu,“ řekl mi do telefonu ve čtvrtek večer a přišel až v pátek odpoledne. Opilý. To je slabé slovo. Totálně zpitý. Do sobotního rána se z toho ale vyspal a já se svým přítelem, kterého jsem tenkrát znala pár měsíců, prožila krásné dva dny plné porozumění, romantiky a pozornosti.
Text: Alžběta Bublanová
Atak jsem se rozhodla s Jirkou zůstat a na čtvrteční exces zapomenout. Protože jinak byl velmi pozorný a ochotný mi ve všem pomáhat. V tu dobu jsem končila studia na vysoké škole a chystala se najít nějaké zaměstnání. Můj přítel dělal na směny na recepci jednoho sportovního centra. Já jsem už k němu byla dávno nastěhovaná, protože jinak bych musela bydlet na koleji. Peněz sice moc nebylo, ale i tak jsme žili hezky. Jenom občas se nám do vztahu vkradl démon alkohol.
Delirium, šílenství, dluhy
Ne, že já bych nepila, možná jsem se napila častěji než můj přítel, který si málokdy dal po večeři pivo či sklenku vína. Ale když si ji dal, musel si dát další a další. Vlastně se v něm probudilo jakési zvíře lačné po alkoholu a on nemohl přestat. Ztrácel úplně soudnost. Měnil se. Počáteční bystrost a vtipnost se během večera proměnila do nekontrolovatelného urážlivého chování. Odcházela jsem znechucená často domů dřív, než jsem původně plánovala. A Jirka se vracel domů až druhý nebo leckdy třetí den. Byl vždy úplně vyčerpaný, bledý a šílený. Probudily se v něm běsy, a jak jsem se později dozvěděla od odborníků, několikrát prodělal tzv. delirium tremens, tedy stav, kdy se jeho mozek druhý den poté, co se vrátil z pitky domů, úplně zbláznil a můj milý trpěl halucinacemi a celý se třásl. Nicméně jeho sliby, že se už nic podobného nestane, mě vždy uklidnily. Ale stalo se. A stávalo se častěji. Začala jsem pracovat v jedné firmě jako asistentka, ale Jirkovy občasné ‚šňůry‘ nás finančně dost vysávaly. Navíc nám přibyly dluhy, které Jirka během svých pijáckých výletů stihl udělat. Chodili k nám jeho kamarádi, že jim dlužíme tisíce korun. Nedalo se s tím nic dělat než to zaplatit. Nechtěla jsem být nikomu dlužná. Když jsem jednou šla s kamarádkou do blízké hospůdky, kam jsem i s Jirkou občas zavítala, takže nás tam znali, barmanka mi ihned oznámila, že mě neobslouží, protože jim dlužíme patnáct tisíc korun. Patnáct tisíc?
To byl impuls, abych s Jirkou začala něco dělat. Sice se mi dušoval, že on alkoholik není, protože bez něj vydrží klidně několik měsíců, ale já byla neoblomná a šla jsem se optat odborníků. Verdikt byl jasný: kvartální alkoholik. Tedy člověk, který se sice opíjí jen občas, ale zato opravdu pořádně a následky nese stejně jako denní alkoholik, tedy rozpad sociálních vztahů, finanční potíže, ztráta zaměstnání... Někde se ve mně probudila silná stránka mé osobnosti a já pod výhrůžkou, že se s ním jinak rozejdu, donutila Jirku nastoupit do léčebny.
Léčebna pro něj není, on pije jen občas
Po týdnu byl ale zpátky. Že prý léčebna pro něj není, že jsou tam samí alkoholici (a co je on?!), kteří prožívají děsivé stavy, že jsou to závisláci, kteří byli zvyklí pít pořád. „Prostě pořád, zlatíčko, ne jako já, ti bývali namol od rána do večera,“ řekl mi a tím si potvrdil, že on problémy s alkoholem nemá. Nicméně, nějaký vliv léčebna na něj měla a Jirka si začal na alkohol dávat pozor. Třásla jsem se strachy, když mi v pátek večer oznámil, že jde s kluky na pivo. A že přijde brzo. To jsem slyšela mnohokrát. Tentokrát to ale nebyl planý slib. Kolem půlnoci se objevil ve dveřích a přinesl mi tím nejkrásnější dárek. Vrátil se domů z hospody jako každý průměrný chlap. Kolem půlnoci, jen mírně opilý, což mu docela slušelo. Během následujícího půl roku se už jeho divoké excesy neopakovaly. Pod dojmem, že všechno teď bude jinak, jsem vysadila antikoncepční pilulky a za několik měsíců otěhotněla. Tuto zprávu šel Jirka hned zapít. Vrátil se za tři dny. Špinavý, smradlavý, bez mobilu, peněženky a s příchodem těžkého deliria. Během svého řádění si stihl pořezat ruku, rozbít televizi a roztrhat tři knížky. Naštěstí bylo úterý podvečer a já jsem se uchýlila do blízké cukrárny, odkud jsem zavolala mé kamarádce s prosbou o pomoc. Tu noc jsem u ní přespala. Druhý den do práce dorazily květiny. Pak sám velký alkoholový král osobně. Opět jsem podlehla jeho tlaku. Opět jsme si žili krásně. A tak to šlo až do porodu. Ten totiž moje drahá polovička musela taky pořádně zapít. A za čtvrt roku znovu. Začala jsem se bát o naši malou holčičku. Tentokrát jsem byla přísnější, poslala ho do léčebny s tím, že jestli se vrátí dříve než za tři měsíce, stěhuji se. I s dcerkou. Toho se lekl a vydržel tam.
Jakou máme šanci?
Po návratu náš vztah získal na hodnotě. Prožívali jsme krásné časy. Bez alkoholu. Jen my dva a naše dcerka. Vzali jsme se. Jirka je skvělý muž a ukázkový otec. Bere nás často na výlety, vaří večeře, chodí s dcerkou na procházky. Uplynuly tři roky od narození našeho dítěte. Všechno bylo krásné až... Před týdnem se Jirka vrátil z hospody po třech dnech. Byl opilý, vulgární a děsil mě. Moc jsem mu nerozuměla, ale říkal něco o tom, že je v pekle a že nás tam stáhne s sebou. Co mám dělat? Znovu ho poslat do léčebny? Rozvést se s ním? Nebo to celé snášet?