A dost
Kniha Pamely Druckermanové s názvem „A dost! Francouzské děti nedělají scény“ mě doslova zachránila těsně před druhými narozeninami mého dítěte. Už to krásně mluvilo, už to dobře chodilo, ale najednou to přestalo být poslušnou veselou osůbkou a stala se z toho často nepříjemná a ukřičená osobnost. Byla jsem hrdá, že se má dcera konečně patřičně projevila a ukázala nám svůj silný charakter, na druhou stranu mě to ale trochu zmáhalo. Blížil se čas umístění dítěte do vlastního pokoje a já měla strach, že celou noc budu jen nosit pití a chovat děvče v náručí... A co když přestane dýchat a já to neuslyším? Tyto úsměvné teorie mi pomohla překonat Američanka Pamela, která se přestěhovala se svým mužem do Paříže a povila zde tři děti v pořadí holčička a dvojčata. Jako Američanka netušila, co je to výchova k poslušnosti, ale když ty francouzské děti tak způsobně jedly, nedělaly scény a snědly i zeleninu... a matky byly tak v pohodě, stále dobře oblečené, nikdy ulepené a pobryndané a podobně. Mateřství je zkrátka neskolilo a nestaly se otroky svých dětí. To Pamele vrtalo hlavou, a tak četla různé studie a odbornou literaturu a ptala se všech francouzských maminek, které potkala, aby jí pomohly být taky taková. Všechno poté sepsala ve výše zmíněné knize a obohatila můj život třeba o následující francouzská pravidla. Když i docela malé miminko pláče, dejte mu chvilku, nežli k němu přiběhnete, možná se ani neprobudilo, prostě jen zvučí, a vy ho tak zbytečně učíte na svou přítomnost. Francouzky jim dávají i pět minut, funguje to – do konce šestinedělí i kojené děti obvykle spí celou noc, bez jakékoliv psychické újmy! Pokud, stejně tak jako já, řešíte, že vaše dítě prostě neposlechne, zkuste to jako matky ze země trikolory – nastaví dětem velmi pevné hranice, kam ano a kam ne, v rámci těchto hranic jim však dopřávají naprostou volnost. Tahle kniha je podobných chytrých rad, které se mi v praxi celkem osvědčily, plná. Poslední, co se nyní snažím aplikovat, je společné vaření. Občas o víkendu společně upečeme, sem tam seberu všechnu svou trpělivost a vespolek i kuchtíme oběd. Je to drsné, nervuje mě to a vyčerpává, pořád něco utírám a uklízím, zároveň ale trénuju svou trpělivost a dítě to evidentně baví a cvičí v motorice i trpělivosti, tak proč ne! Když to můžou dělat matky francouzské, tak proč by nemohla ta česká... Doufám, že tím svou ratolest dovedu k takové té francouzské šarmantní soběstačnosti a pohledu na život ve smyslu „zas tak moc se nestalo“. Uvidíme!
Jen ať se popelí
Jistě už jste slyšeli o knize Toma Hodkinsona „Líný rodič“. Já na ni jistou dobu pohlížela s despektem, považovala jsem ji za nějakou formu hloupé satiry. Po přečtení jsem ovšem pochopila, co tím táta Tom chtěl říci, i když pro matku je jeho mužský pohled v několika málo ohledech nereálný. Každopádně, zapomeňte na hračky, zapomeňte na sportovní aktivity a donekonečna naplánovaný čas vašich menších i větších dětí. Čím víc si děti vystačí s tím, co mají okolo sebe, tím míň vás budou stát a tím jednodušší bude následně i jejich život. Nebude je totiž ovládat komerční chtíč, bude jim stačit málo a možná jim u přátel a blízkých bude více záležet na hodnotách duše než na tom, co má kdo na sobě. Tomova teorie se mi po krátkém přemýšlení potvrdila i v osobě mého vlastního manžela. Je to cizinec ze severní Afriky, nejstarší ze tří dětí, za celý život měl asi tři důstojné hračky a přečetl jednu knihu. Jeho charakter je však zcela ryzí, nekouká na to, jestli někdo voní či nevoní, kolik vydělává, ani co nosí na sobě. Když jde o práci, záleží mu na výkonu dotyčného, když jde o vztah, záleží mu na vzájemné dohodě a dobrotě onoho člověka. A přesně takové děti bychom měli vychovávat, jak píše i Tom, v tomto případě je méně pravděpodobně více – drahé nové hračky vyměňte za pár minut svého času a starou knížku z vašeho dětství, kterou dětem přečtete. A za mě? Tom zafungoval, já jsem líná bez výčitek a moje dítě si konečně začalo hrát samo – obvykle se vším, co patří mně, ale to nevadí! ♥
