ŽENSTVÍ NA POSMĚCH

Vysmívá se jim celý internet. Dvě ženy na pozadí meditační hudby představují projekt ženských přechodových rituálů. Ano, možná je jejich hodně éterický zjev i projev a naivita, s jakou přistoupily k natočení tohoto videa, k pousmání. Ale opravdu tolik?

Text: Laura Máchová

Musím přiznat, že jsem ze začátku taky chvíli nevěřícně zírala. Zvláště, když kromě odkazu na toto video na YouTube přihodil ještě někdo do komentářů k němu stránky projektu jedné z nich – vlastnoručně šité sukně nazvané příznačně Pizzetky. Vypadají nevkusně, ale to si jejich tvůrkyně nemyslí, naopak jim ještě navíc přisuzuje čarovnou moc, která prý pomáhá naší děloze i vagině. Škoda, že o těchto stránkách nevěděla autorka blogu, posmívajícího se současným ženským bio-eko-ezo tendencím, který sklízí na netu také velký úspěch a potlesk. A paradoxně největší ohlasy na něj jsou z našich ženských řad, stejně jako v prvních dvou případech prudká negace.    

 

Slepice a hysterky   

Kam mi má paměť sahá, nevybavím si situaci, kdy by se muži smáli tomu z nich, který se chová takzvaně typicky mužsky. Ani kdyby v tomto ohledu šel do extrému. Třeba takový ‚macho týpek‘, který vládne doma pevnou rukou a v hospodě si to vyřídí s každým, kdo by pochyboval o jeho síle a schopnostech oblíbeného fotbalového mužstva, nebude svým kumpánům nikdy připadat komicky a ani tak jeho chování nebudou komentovat za jeho zády. Přitom nabubřelé mužské ego, sportovní či jakýkoli jiný fanatismus si o výsměch přímo koleduje. Muži do toho ale povětšinou nepůjdou. To jen my ženy si střílíme do vlastních řad. A nejde jen o to ‚bio-eko-ezo‘. Ruku na srdce, kolikrát jste vy sama, když řidič před vámi zaváhal při odbočení či jel hodně opatrně, řekla: „No jo, to určitě řídí ženská!“ A jak často nazvete kolegyni, která se rozohní, hysterkou nebo váš ženský kolektiv slepičárnou? Proč to my ženy děláme? Přece je toho samo o sobě dost jen v tom ohledu, jak mnohdy stále ještě přezíravě na nás hledí mužské osazenstvo. A evidentní je to také například ve vedoucích pozicích.    

 

Běda mužům…   

Podotýkám, že tohle nepíšu ze žádné osobní frustrace. Není možné mě z toho ani podezírat coby novinářku, která pracovala posledních deset let v ženských časopisech, kde pochopitelně ‚vládnou‘ ženy. Nicméně, kdykoli jsem se podívala ‚za roh‘, třeba do jiného typu médií, odkud jsem měla kamarádky, musela jsem dát za pravdu jejich lamentacím. Když se totiž u nich uvolnila nějaká vyšší manažerská pozice, až na skutečné výjimky (těším se, co vymyslí Sabina Slonková) ji získal muž. Pamatuji si i příklad, kdy ve výběru na jednu vedoucí pozici vyhrál muž, ačkoli byl doposud jenom řadovým zaměstnancem a s vedením neměl jedinou zkušenost, nad ženou, která vedla řadu let velké týmy lidí. Samozřejmě, že si uvědomuji, že to není jediný předpoklad pro získání takové pracovní pozice, ale jsem si jistá, že nejen mě napadlo, zda důvod vítězství se nenachází ani tolik v hlavě jako v kalhotách. No dobře, řekněme, že není možné přikazovat majiteli podniku, komu má svěřit tak velkou důvěru (a je hlavně dobře, že už si to nikdo nedovolí), ale podívejte se například na veřejnoprávní instituce, které ‚patří‘ nám všem, tedy i ženám (navíc je nás žen v ČR podle posledního sčítání ještě o cca 6 tisíc víc než mužů). Ve vedení České televize ani Českého rozhlasu včetně regionálních stanic ale není ředitelem žádná žena a obecně v managementu je jich jen několik. Proč tomu tak je?    

 

Kategorie: