Nos jako skoba, ploché čelo, uši jako rogala, ptačí brada nebo zapadlé oči. Pro někoho bezvýznamné fyzické rysy, pro jiné však naprosto čitelná kniha celé lidské osobnosti...
Text: Eva Finsterlová
To, že velký nos velkého ducha značí a vysoké čelo svědčí o majitelově inteligenci, jsme už někdy zaslechli snad všichni. Že jsou to podle vás pověry a prehistorické předsudky? Nejste sami. Skutečnou váhu těmto tvrzením dnes přikládá opravdu už jen málokdo. Většina civilizované populace mnohem raději vzhlíží k současnému kultu dokonale symetrické tváře. Není divu, dívají se na nás ze všech druhů médií a díky šikovné i finančně stále dostupnější plastické chirurgii se lidskému ideálu může v dnešní době přiblížit téměř kdokoli. Odkud se však vzala tvrzení o spojitosti lidské tváře s tím, jací jsme uvnitř?
Největší primitiv? Imbecil z vesnice!
Za všechno může Johann Caspar Lavater, charismatický švýcarský pastor a básník. Ten je autorem kontroverzní vědy, která se do dějin zapsala jako moderní fyziognomie. Samotné čtení z tváře sice nebylo jeho originální myšlenkou (čtení charakteru člověka z rysů jeho obličeje se věnovali lidé již ve staré Číně, v antických Athénách a přívržencem byl i Aristoteles), nicméně Lavater sjednotil a rozvinul myšlenky do detailních tabulkových analýz a fyziognomii, coby vědě o znalosti stavu mezi vnitřkem a vnějškem, viditelným povrchem a tím, co se skrývá uvnitř a co není spatřitelné, vtiskl podobu vědecké vážnosti. Když pak v roce 1772 v němčině vydal sbírku tematických esejů, dočkala se téměř přes noc takové popularity, o jaké se možná ani samotnému Lavaterovi vůbec nesnilo. Ve své práci se mu podařilo zaznamenat přes 20 tisíc portrétů známých i neznámých lidí. Čtení z rysů lidské tváře, podle kterého bylo možné vyčíst povahu člověka i inteligenci a měly se poznat jasné znaky nositelovy síly, schopností i přirozených predispozic, tak způsobilo hotovou revoluci a koncem 18. století se stalo nejoblíbenější společenskou zábavou na dvorech evropských panovníků. Častým hostem byl i sám švýcarský pastor, který dokonce prohlašoval, že dokáže i se zavázanýma očima mezi deseti tisíci nosy rozeznat ty královské! „Všichni posuzujeme druhé podle jejich vizáže, tudíž jsme přirozenými fyziognomy,“ hlásal tehdy Lavater, ale současně dodával: Vědeckým fyziognomem je jenom ten, kdo své soudy a poznatky pozorování třídí a srovnává podle určitých znaků.“ A přesně to svérázný badatel udělal. Lidské obličeje podle své metody roztřídil do několika tabulek od nejdokonalejších rysů až po ty nejhorší. Obličej i tělo považoval za dokonalé zrcadlo neviditelného vnitřku. Punc věrohodnosti jeho poznatkům navíc dodával fakt, že postupoval podle tehdejších osvícenských metod, založených na konceptu jednoty a všeobecné harmonie. Rysy tváře tak podle Lavatera mohly o majiteli okamžitě prozradit buď měkký charakter, či naopak jeho nezdolnou až krutou tvrdost. Přesto však zdůrazňoval, že je nesmírně důležité při pozorování dbát na sebemenší detaily. A ty podle Lavatera dokáže rozpoznat jen opravdový znalec! Nezkušenému oku se totiž odlišnosti u obličejů mohou jevit stejné a nepodstatné. „Je třeba rozeznat rysy imbecila a génia, dobrého člověka od zlého,“ prohlašoval otevřeně svérázný Švýcar.
Inspirace, v níž Lavater pro tato svá tvrzení čerpal, nebyla nijak převratná. Vznešené a inteligentní rysy měly podle něj tváře, které byly k vidění na portrétech slavných osobností. A jejich protiklady? „Ty je potřeba hledat u anonymních imbecilů z vesnic!“ prohlašoval vědec a svá slova doložil celým katalogem těchto typů.
Sláva bílým Evropanům!
Svou metodou dokázal roztřídit celou lidskou společnost. Podle rysů tváře určil inteligentního a vzdělaného člověka stejně jako ‚primitivy‘, jejichž tvar hlavy přirovnával například k hlavě býka (široký obličej, nízké čelo apod.). Za zmínku jistě stojí i to, že se Lavater nijak neostýchal své poznatky aplikovat také na míru inteligence mezi muži a ženami. Správně asi tušíte, že něžnější pohlaví z jeho srovnání nevyšlo vítězně. Poměr ušlechtilých a inteligentních znaků v ženských tvářích se podle Lavatera pochopitelně nemohl ani v nejmenším vyrovnat jejich mužským protějškům, v některých případech byly ženské tváře dokonce srovnatelné s již zmíněnými rysy primitivů. Neúnavný měřič a porovnavatel, to byl Johann Caspar Lavater se svou populární metodou. Důkladně například poměřoval výši čela, velikost nosu a uší, stejně jako zakřivení brady a dalších částí. Naprosto klíčovým v jeho vědě byl samotný profil lidského obličeje. Právě jeho přesným měřením a analýzou se Lavater také dopracoval k jakési hierarchizaci obyvatel jednotlivých světadílů. Nejvýš se na jeho žebříčku pochopitelně umístil symetrický Evropan, nejníže pak černoch z Angoly, který „ztrácí veškeré lidské rysy,“ psal badatel otevřeně. Do jaké míry byl sám vědec objektivní, je dodnes spornou otázkou. Určitou nápovědou může být to, že sestavil také ideální tvář toho, kdo může klasifikovat ostatní. „Měl by vypadat tak jako já, Lavater!“ prohlásil neskromně na konci svého posledního spisu. A přestože se jeho názory nesetkaly s velkým pochopením u řady jiných velikánů (odsoudili je například slavný přírodovědec Georges Buffon či filozof Imanuel Kant), Lavaterovy metody se v 18. století staly obecně přijatou vědou a všeobecným měřítkem. Důkazem jsou konec konců dochované písemné popisy některých osobností. V 19. století pak Lavaterova fyziognomie našla velké uplatnění také v kriminologii a zaujala rovněž maďarského psychiatra Lipóta Szondiho (1893–1986), který sestavil testy, podle nichž se daly odhalit skryté sklony lidské osobnosti.
Spočívaly v předkládání fotografií psychopatů, ze kterých si pacienti měli vybrat podle sympatií či antipatií. Vycházel z předpokladu, že to, co se nám nelíbí na nás samotných a co bychom nejraději na sobě změnili nebo utajili, nenávidíme většinou také na druhých lidech, a naopak. Dobrý základ pro svou fanatickou ideologii nadřazené árijské rasy v Lavaterových poznatcích našel ve 30. letech minulého století také Hitler. Nehledě na to, jak popularita fyziognomie postupně upadala, zarputilé zastánce a praktiky má v četných řadách i dnes.