Bylo mu pouhých jedenáct, když vběhl pod nákladní vůz a lékaři mu pak museli amputovat pravou nohu pod kolenem. Před úrazem toužil být profesionálním sportovcem, po úrazu se to zdálo být nemožné. On si ale přesto svůj velký sen splnil.
Text: Aneta Brázdová
Říká se, že i ty nejsmutnější události v našem životě mají nějaký hlubší smysl. Někdy nám ukážou nový směr, otevřou jiné možnosti nebo nás dokonce posunou dál, než bychom se my sami vůbec dokázali dostrkat. Zlatý paralympionik Jiří Ježek (39) je toho nesporným důkazem.
Jen se klidně dívejte
„Měl jsem možná štěstí, že se mi úraz stal takhle brzy. V jedenácti letech jsem jako kluk moc neřešil, co bude nebo nebude. Prostě jsem se chtěl co nejdříve vrátit do školy, mezi kamarády, zpátky do normálního života,“ vzpomíná dnes mistr světa v cyklistice, který ročně najezdí až 32 tisíc kilometrů a každý den trénuje čtyři až šest hodin. „Dnes navíc vím, že přijít o nohu není žádná tragédie, takže ani nepokládám za žádné hrdinství nebo něco výjimečného, že to člověk nějak zvládne,“ dodává skromně. „Každý přeci chce žít aktivně a naplno, ne?“ Přesto si i on musel zpočátku zvykat na reakce svého okolí. Za minulého režimu se o postižených příliš nemluvilo a veřejnost se tvářila, jako by zkrátka neexistovali. Stačilo se vydat na obyčejný nákup v kraťasech, aby na něj lidé šokovaně zírali. On to ale bral jako výzvu. „Lidé se k vám většinou chovají podle toho, jak na ně působíte. Asi nejnepříjemnější by mi tehdy bylo, aby mě někdo litoval. Proto jsem se od začátku snažil dávat najevo, že já s tím handicapem žádný problém nemám, to fungovalo nejlíp.“
Zlobivý kluk
Jako mnoho malých kluků snil o kariéře profesionálního fotbalisty, obdivu fanoušků a velkém mezinárodním úspěchu. Měl všechny předpoklady, dokud nepřišel den, který vše změnil. S kamarády přecházeli hlavní silnici. Oni se zastavili, on šel dál. Dodnes neví proč. Ve chvíli, kdy si všiml, že z obou stran přejíždějí tramvaje, a chtěl utíkat zpátky, strčil pravou nohu pod zadní kola tatrovky. Následovala kaluž krve, starostlivé obličeje, sanitka a operační sál. Po probuzení už pod pokrývkou zbyl jenom obvázaný pahýl. S fotbalem byl dočista konec...
Jako každý jiný puberťák později bojoval s výkyvy nálad a přebytečnou energií, kterou nebylo kde vybít. „Začal jsem se flákat, zlobit a nosit poznámky ze školy.“ Ten pocit bezcílného bloumání nalomil až Jirkův otec, když přinesl okopírovaný článek o Josefu Lachmanovi. Malý článeček referoval o úspěchu našeho handicapovaného cyklisty na paralympijských hrách v Soulu v roce 1988. Byl na tom stejně jako Jiří. „Táta mi tehdy řekl: Podívej, nemá nohu a jaký je to borec. Ty jen zlobíš.“ Jirka tehdy článek zavřel do šuplíku, ale jak sám říká, slovo paralympiáda a jméno Josef Lachman se mu v jeho paměťovém hard disku nějak uložilo. Dalších šest let se nic nedělo, ale osud měl již zkrátka o kariéře Jiřího Ježka jasno. Motivace přišla v pravý čas. Jeho cesty s úspěšným paralympionikem se totiž nakonec sešly. Jak sám Ježek říká, bylo to v době, kdy už byl vybouřený, nebavilo ho pařit, pít, kouřit a chodit do klubů. A náhoda tomu chtěla, že se v 90. letech seznámil s dívkou, jejíž otec s Josefem Lachmanem pracoval v autoservisu. Tehdy se s ním Jiří setkal tváří v tvář a Lachman se okamžitě stal jeho velkým vzorem. „On mě pro cyklistiku nesmírně nadchnul!“ řekl později Ježek s tím, že si zamiloval nejen kolo, ale i životní styl cyklistů. A když jeho velký idol vyprávěl své zážitky ze světa, hltal každé slovo.
Zcestovalý i sebevědomý
Lachman se stal jeho mentorem. Mladému dychtivému žákovi sestavil kolo a ochotně mu předával své zkušenosti. Viděl v něm talent a nespletl se. Už ten rok byl druhý na závodě Nerudovkou na Hrad. Druhý skončil také na mistrovství světa ve Spojených státech – po čtyřech letech tréninku. Pak přišla nabídka na paralympiádu do Austrálie, neváhal, zkrátil si práci a vše podřídil přípravě. A tvrdá dřina se mu nakonec vyplatila. Na sedmých paralympijských hrách Jiří Ježek držel v rukou zlatou medaili. A také o čtyři roky později v Aténách, pak v Pekingu a naposledy v Londýně...
Od té doby triumfuje dál a mezi našimi handicapovanými sportovci dosud nemá konkurenci. To je podle něj škoda, ale laťku nasadil už příliš vysoko. Závodí totiž také se zdravými sportovci.
„Dnes vím, že přijít o nohu není žádná tragédie, takže ani nepokládám za žádné hrdinství nebo něco výjimečného, že to člověk nějak zvládne. Každý přeci chce žít aktivně a naplno, ne?“