Milá, krásná, usměvavá a neskutečně pracovitá. Tak o hraběnce mluví lidé ze zámku i podzámčí. Při našem rozhovoru jsem pochopila, že těch superlativů by si Petra Sternbergová (38 let) zasloužila ještě víc.
Změnil se nějak zásadně váš život po tom, co jste se stala šlechtičnou?
U takové otázky, která se mi jeví jako těžko zodpověditelná, si vždycky řeknu, jak chytré bylo, když si šlechtičtí synkové nemohli než vybírat partnerky ve svých kruzích.
Za jakých okolností jste se seznámila s manželem Jiřím?
Přivydělávala jsem si při studiu v Praze jako průvodkyně na hradě Českém Šternberku a Jiří byl můj šéf, kastelán. Majitelem hradu je manželův strýc, Zdeněk Sternberg, který mimochodem teď v srpnu oslaví krásné 90. narozeniny. Takže naše setkání byla nejdříve pracovní, a když jsme spolu začali randit, tak jsme trávili v práci mnohem víc času a pouštěli jsme se do delších a komplikovanějších věcí a četli jsme si u nich nahlas knihy a klábosili o nich a pak už jsme byli v práci pořád a to trvá dodnes, jen jsme se s tím nekonečným poeticko-pracovním rozhovorem přesunuli na zrestituované, milované Jemniště, které nám pije krev, ale je nám i kvalitní inspirací k překonávání sebe samých.
Co jste si pomyslela, když vám váš budoucí manžel řekl, že má šlechtické kořeny? Netajil svůj původ, jako to dělají princové v pohádkách?
Netajil nic, bylo jasné, že když Sternberg pracuje pro strýce na hradě Českém Šternberku, tak není princem z pohádky, ale nedávno si mě získal – řekl, že za svůj triumf považuje to, že mi došlo, že jsem si vzala kluka s rozbouranými baráky a hromadou starostí až po 17 letech manželství. Přestože tedy vnímám vše kolem sebe zrychleněji a jednám nadčasověji – což mé okolí kapíruje s vyděšením, plyne mi souběžně nějaký zamilovaný čas, který si dává na čas.
Obýváte a spravujete zámek Jemniště, co všechno patří k vašim povinnostem?
Hromada věcí, které se mi daří vnímat jako nádherné inspirativní pole a prostor pro opakované potvrzování si toho, že nejsem jako ostatní, kteří toho hodně namluví, ale potom se nic neděje. O všem hodně přemýšlím a vše problematizuji, ale věci spojené se zámkem mi samy vyskakují před očima, vybízejí se na srdci k výběru a prožitkům nejdřív ‚jako‘ a pak je na mně, jestli je dokážu posadit do reality. A mně se to daří, protože mám Jiřího v zádech anebo také před sebou a vedle sebe, málokdy ho pustím ke slovu, ale jsem klidná, když je někde kolem. Ráno rozdáváme úkoly, čemuž předcházejí večery diskusí. Potom si jdeme každý po své práci a potkáváme se na kafích, u kterých zase něco plánujeme. Má meta je jasná: kvalitní služby ve starém domě, takže si zpracovávám gastronomii do restaurace, nabídky ubytovaným hostům, design interiérů zámku, práce v zahradách, dezerty do naší Cafe Custoza, reklamy, propagační materiály, poslední novou aktivitou je společenská, nejen myslivecká móda pro ženy Hunting Dress Code a spousty dalších věcí. A manžel má na starosti veškeré úřady a hospodářství (rybníky, pole a lesy). Zatímco já mu s ‚papíry‘ moc nepomůžu, on mi dneska krájel cukrářské piškoty do luxusního tiramisu, pomalu. Život na zámku vám nedá dospat, protože je všude něco, co je třeba udělat. Většinu času nás to těší, ten zbytek nás to zabíjí, protože jsou věci, ve kterých nikdy nevyhrajeme. Například předpovědi počasí a katastrof. V Čechách by se mělo začít ve školách vyučovat, že zpráva v rádiu: „Bude pršet“ neznamená, děti, že bude pršet všude – a tak zavolat si do destinace, kam máme namířeno, je inteligentní! Jinak si soukromé zámky za pár let nikdo neprohlédne.
