Po jednom setkání v Praze a následujících třech týdnech večerního esemeskování jsem seděla v letadle směr Hamburk…
TEXT: EVA FINSTERLOVÁ
A teprve v té chvíli, kdy jsme se pomalu odlepili od země, mi to začalo docházet. Příští tři dny mám strávit s téměř úplně cizím člověkem. V jeho zemi, v jeho domě... Celé tři dny! Znovu se mi vybavila slova jedné mé kamarádky. „Ty máš tedy odvahu! Co když se z něj vyklube nějaký cvok?“
Něco mi ale říkalo, že Erich cvok není a že to zase taková hrůza být nemůže. A pokud by byla, tak bych to alespoň měla brzy za sebou. Konečně, kdyby nebylo mého italského ctitele, který mi už od léta posílal poeticky ladě - né sms, mohla jsem si druhou schůzku s Erichem naplánovat už dříve. Jenže plachý Ital se po půl roce konečně rozhoupal a napsal, že za mnou koncem listopadu přiletí do Prahy. Nejprve měl přijet na víkend, pak se ptal, jestli by mohl přijet už v týdnu, protože o víkendu bude jakási konference, na které nechce chybět. Souhlasila jsem a on mi s radostí oznámil, že si tedy rezervaci letu změnil. Den před odletem jsem se ho zeptala, v kolik hodin dorazí do Prahy. „Nevím,“ odpověděl, „musím se podívat na letenku a ověřit to u své agentury.“ Cože? On si ještě nezkontroloval letenku? Podivila jsem se. Jak se brzy ukázalo, mé pochybnosti byly na místě. Den před plánovaným příletem jsem od svého italského Romea dostala sms se smutným smajlíkem. „Poslal jsem ti e-mail.“ V tom stálo jakési krkolomné vysvětlení, že si jeho agentura spletla datum letu a za - rezervovala mu letenku na dny, kdy už musel být zpět v Itálii na konferenci. Prý se s nimi hádal celý den, ale oni svou chybu odmítli uznat. V příloze e-mailu mi dokonce kopii zakoupené letenky poslal. Následoval potok omluv a lítostivých nářků, jak mu je líto, že se neuvidíme. Uklidnila jsem ho, že se nic neděje. Vždyť taky ne. Pouze se mi potvrdilo to, co jsem si už dávno myslela: Niko byl nepraktický a do běžného života zcela nepoužitelný člověk. Pominu-li celkem zřetelný fakt, že byl navíc workoholik, pro kterého byla (i po půl roce naší virtuální známosti) nepovinná účast na konferenci stále důležitější než osobní setkání se mnou. Náhradní termín nenavrhl, zato mi už druhý den začal opět posílat své oblíbené smajlíky s přáním dobrého rána a na dobrou noc. Nikdo se mi asi nemůže divit, že už je nechávám bez povšimnutí...
Německý cowboy
Erich na mne čekal na letišti. S úsměvem od ucha k uchu. „Jsi nervózní?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděla jsem trochu váhavě, když mě vedl ke svému černému Volvu. Sotva jsme vyrazili, pustil si své oblíbené cédéčko. Vyděšeně jsem se na něj podívala. „Máš ráda country?“ zeptal se. Suše jsem polkla jakoukoli odpověď. Zdálo se, že to Erichovi stačí na to, aby si svého milovaného Alana Jacksona pustil na plné pecky. A taky s ním začal zpívat. Pane Bože! „Máš hlad?“ zeptal se mě starostlivě, když konečně ztlumil jižanský přízvuk svého country idolu. Popravdě jsem hlady umírala. Před odletem jsem se totiž nestihla najíst, o kručícím žaludku ale dáma nemluví, takže jsem jen decentně poznamenala, že bych si něco malého k snědku dala. Erich začal přemýšlet, do jaké restaurace bychom zavítali. Jestli mám ráda italskou? Nebo asijskou? A co takhle klasickou německou? „Jím všechno!“ vypadlo ze mě. „Fajn, tak zkusíme tu asijskou, mám na ni zrovna chuť,“ rozhodl konečně. Naneštěstí byla plná do posledního místečka. „To je tím, že to tu není drahé,“ zabručel Erich nevrle. „Je pátek, mohlo mě to napadnout. OK, vezmu tě do restaurace, kde určitě bude plno volných stolů. A je tam krásný výhled na místní zámek.“ Erich měl pravdu. Výhled na zámek byl krásný, místa bylo také dostatek – ceny totiž nebyly zrovna lidové – a tak jsme se najedli domácí německé kuchyně o třech chodech. „Spal jsem jenom dvě hodiny,“ prozradil mi Erich po druhé skleničce červeného. Už druhý den totiž vydatně sněžilo, což jeho firmě přidělalo trochu více práce. Pracovní povinnosti ho přiměly vstát i druhý den v půl páté ráno. Nic jsem však neslyšela. K dispozici jsem totiž měla velký podkrovní pokoj a vlastně i celou samostatnou půlku jeho domu. „Než se probudíš, budu už zpátky,“ řekl mi Erich ještě před tím, než mi popřál dobrou noc.