Vlezly jste někdy partnerovi do telefonu? Nejste, milé dámy, samy. Jedná se o bohužel poměrně velmi rozšířený koníček, a to mezipohlavně, i když podle statistik prý mají tuto tendenci více ženy. Ale to je možná jen tím, že chlapi se k tomu odmítají přiznat. Nemám v úmyslu moralizovat a říkat vám to, co samozřejmě víte. tedy, že se to dělat nemá. Jsem ten poslední, kdo by moralizovat měl. Mám ale pár argumentů a pozorování, o které bych si dovolil se s vámi podělit.
text: Bořek Slezáček
Píši vám příběh, který se opravdu stal. Větou ze slavných televizních Bakalářů bych mohl uvést historku, kterou, jak jinak, znám pouze z doslechu. Odvyprávím ji nicméně pro zjednodušení v ich formě. Tedy, má bývalá manželka měla spolupracovnici. Vzhledem k tomu, že jsem jim oběma dosti často s nějakými pracovními aktivitami v kreativní rovině pomáhal, napsal jsem jednou ženě sms s prosbou o zaslání telefonního čísla zmíněné spolupracovnice v souvislosti s řešením nějaké urgentní záležitosti. Kontakt jsem dostal, věc se vyřešila a čas plynul. Po nějaké době jsem tak jednou dorazil domů z nákupu a žena se chovala zvláštně, jak jen ona to uměla. Pobíhala po bytě sem a tam, takže bylo jasné, že máme problém. Protože jsem vůbec netušil, co jí právě přelétlo přes nos – a ono jí přes něj občas něco přeletělo – zachoval jsem klid a řekl jsem si, že počkám. Však ona to dlouho nevydrží a odkryje karty. Inu, netrvalo to opravdu tak dlouho a jemně hysterická manželka se na mne obrátila s důrazným dotazem, kdo že je Eva. Znejistěl jsem, žádná Eva totiž na scéně nebyla, ani v průběhu našeho dosavadního vztahu se ženou žádná Eva v mém blízkém okolí nefigurovala. Tedy alespoň ne v souvislostech, které by mohly vadit. Hrdě jsem tedy popravdě odvětil, že nevím. To dusno nicméně příjemné nebylo, takže jsem si v hlavě přehrával všechny možné důvody, které ženu k útoku vedly. A pak mi to došlo. Seběhl jsem dolů do kuchyně pro telefon, který jsem nechal ležet na kuchyňské lince po celou dobu, kterou jsem strávil na nákupu. Podotýkám, že jsem v tom telefonu neměl manželčino číslo z velmi specifických, její soukromí chránících důvodů uloženo. Nalistoval jsem sms a našel tu, kterou mi sama před časem zaslala s požadovaným kontaktem. Stálo tam 603... Eva. Miluju Tě. Spolupracovnice se totiž jmenovala Eva a jako odesilatel se na displeji skvělo číslo mé manželky. No nic, alespoň týden jsme měli každodenní orální sex a teplé večeře. S jistým sarkasmem bych tento příběh mohl odmávnout, pokud by to bylo poprvé a naposledy. Ale nebylo. Lezla mi do telefonu pravidelně. A nejen tam.
Fenomén slídění
Tolik poměrně úsměvný příběh jednoho mého blízkého přítele. Celý vztah pochopitelně po pár letech skončil katastrofou a rozchodem. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Ono by to opravdu bylo docela legrační, kdyby celý fenomén slídění nejen v mobilu, ale třeba i na Facebooku či v počítači partnera obecně, nebyl smutnou a rozšířenou kratochvílí. Podle dostupných statistik se prý alespoň jednou za život do mobilního telefonu partnera podívá 75 % obyvatel EU ve věku od 25 do 60 let, přičemž častěji se prý tohoto chování dopouštějí ženy. Mobily jsou tedy v posledních deseti letech doslova zabijáci vztahů. V osmi z deseti případů prý dokonce stojí za odhalením nevěry. Z toho faktu ale vyplývá otázka, stojí nám to za to, je odhalení nevěry žádoucí? Otázkou navíc ani tak není, zda víme, ale zda chceme vědět. Je pro mne absolutní jistota nutný předpoklad šťastného vztahu? Nechci tím říct, že záruka štěstí je tichý souhlas s avantýrami parťáka, ale opačný extrém mi také nepřijde nejlepší. Stát se může cokoliv, všechno má spousty příčin a souvislostí a to všechno se v cizí sms nedočtete. Třeba by skutečně sladká nevědomost umožnila zlé období ustát ve stylu rčení, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Přece vím, s kým žiju, vím, zda je to dobrý partner, zda pro mne znamená životní jistotu, ale také jestli je či není schopen nějakých extrémních zvěrstev. Jestli toto nemohu o svém partnerovi říct, je třeba se ptát sám sebe, proč to tak je a proč s ním vlastně jsem. Žádné čtení sms mi v tom nepomůže. Dávám-li vztahu vše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, mám právo očekávat totéž. Jestli ne, nemohu čekat nic. V tom mi také žádné čtení sms nepomůže. Takové fízlování partnera je přece jednoznačně projevem nedůvěry vůči němu a hlavně, a to je horší, nedůvěry v sebe sama. A to nemluvím o tom, že jinak naprosto neškodná sms vytržená ze souvislostí může po takovém přečtení narůst do neuvěřitelných diskopříběhů. Může vám být z té sms nakonec jasné, co je a co není pravda? Možná se přece jen jedná o vtip. Nebo je to pouze flirt, který zůstává jen v mobilu. Nebo taky ne. Dokážu si představit, že mi například některá z kolegyň z divadla v souvislosti s nějakou marginální prosbou do sms taky v žertu připíše: „Jak se máš, ty prasáku“. I přesto, že skutečně o nic nejde, svojí partnerce, která chce zjišťovat, řešit, chce si diskopříběhy představovat, domýšlet až bůhvíkam, takovou věc prostě nevysvětlíte. A i kdyby se vám to podařilo, bude to stát velkou hádku a přinejmenším ochlazení vztahů, ztrátu důvěry a vlastního sebevědomí. A buďte si jisté, milé dámy, že po takové scéně si váš milý dá opravdu pozor, abyste nikdy na nic nepřišly. Pokud by tedy bylo na co přijít. A já se držím pravidla, že on vždycky tak trochu někdo je, že. Mnoho z nás má také špatné zkušenosti z předchozích vztahů. Jenže nedůvěrou a telefonními úlety jsme na nejlepší cestě si ty parohy vykoledovat znovu. Oni totiž na všechno musejí být dva. Proto, když už si tedy opravdu nevíte jinak rady, do telefonu vlezte až s absolutní jistotou, že naleznete to, co hledáte, a i to jen tehdy, když jste si jistá, že se chcete rozvádět. Jinak z toho bude jen ostuda a přinejmenším nějaký čas budete muset ve vztahu dělat submisivní holčičku a tahat za kratší konec.